Peníze a svoboda jedno jsou?

Václav Klaus opět straší, že zákaz hotovosti omezí naši svobodu. Ponechme teď stranou, že se hotovost nikdo zakazovat nechystá a pokud z jejího užívání sejde, bude to spíše prostým vyvanutím poté, co lidé spontánně přejdou na jiné transakční mechanismy, a zamysleme se nad tím zda v případě zrušení hotovosti skutečně „stát získá nad lidmi větší kontrolu“, nebo zda dojde pouze k omezení „svobody“ daňových úniků, což je zřejmě ta jediná „svoboda“, na níž Klausovi záleží („Bude to provedeno s úmyslem omezit svobodu člověka, k níž volné, nikým nekontrolované a nikým neevidované používání peněz patří.“)?

Zrušení hotovosti (o zrušení peněz řeč není, takže komunismus nemusíme brát v úvahu) a její náhrada bezhotovostními transakcemi skutečně může vést k nárůstu množství údajů, které jsou o lidech shromažďovány, to ale pouze za předpokladu, že by se nezměnila technologie; bezhotovostní transakce lze samozřejmě realizovat i anonymně (ani hotovost není úplně anonymní, protože při její výměně vás může někdo vidět). Budou to však jen další z mnoha údajů, které po sobě občan Západu zanechává, ať již v podobě retenčních dat telefonních operátorů, průjezdů mýtnými branami či internetových logů. Člověk, kterých chce zmizet, si poradí i bez hotovosti, situaci běžného občana případné zrušení hotovosti už příliš nezmění (nezhorší).

A nakonec, nikoliv však v poslední řadě, tu větší kontrolu nezíská primárně stát, ale soukromé korporace, které transakční systémy provozují. Klausovo strašení státem je buď cílené odvádění pozornosti od podstaty problému, nebo projev fanatismu. Pokud by Klause skutečně zajímala svoboda jednotlivce, pak by neměl brojit proti rušení hotovosti, ale brát se za zrušení peněz jako takových.

Návrat ke kořenům internetu

Ten příběh o tom, jak američtí vojáci vymýšleli robustní a decentralizovanou počítačovou síť pro potřeby národní bezpečnosti a tak vznikl internet určitě znáte. Vojenské využití internetu ovšem ustoupilo do pozadí a jeho dominantou se stala komerce a zábava. To sice pořád platí, ale to vojenské využití stále existuje, jak spíše mimochodem ukazuje článek o odolnosti tanků v syrské válce:

Použití PTŘŠ však Saudové kontrolují. “Každý“ útok musí být natočen a jednotliví vedoucí povstalci jsou odpovědní za přidělené komplety a střely. (…) Během prvních 15 dnů měsíce října bylo na internetu umístěno 61 použití PTŘS povstalci (51 TOW), 32 proti tankům. (…) Opět zdůrazněme, že na síť jsou umísťovány i záběry neúspěšných útoků – videa slouží pro kontrolu používání moderních PTŘS povstalci.

Ponechme teď stranou, že se Saúdové angažují na jedné ze stran údajně občanské syrské války a zaměřme se to využití internetu pro vojenské účely, které tu je vidět. Jeho vtip je v tom, že Saúdové nemusí se svými chráněnci hledat žádné složité komunikační kanály, někde se scházet a riskovat prozrazení či ztrátu materiálů, protože spojení obstará internet. A kdyby snad chtěl někdo tento komunikační kanál přerušit, bude mít velký problém, protože by musel vypnout celý internet, neboť jinak stačí, aby se povstale s videem v mobilu dostal někam, kde konektivita, a spojení je navázáno. Skutečnost, že na bitevním poli možná není žádné pokrytí znamená jen zpomalení, nikoliv přerušení komunikace. Podobně to platí i pro zasílání instrukcí ze štábu do terénu: stačí, aby štáb nahrál rozkaz do sítě, agent si ho stáhne a žádná přímá vazba mezi nimi není nutná (a nejde ji tedy ani přerušit). Nakonec ten internet funguje přesně tak a k tomu, jak a k čemu byl původně zkonstruován, a ten komerčně-showbyznysový balast mu jen dodává na robustnosti, protože kvůli němu je jen těžko představitelné, že by se internet kdokoliv odvážil „vypnout“.

Novinářský standard

Možná jsem staromódní, možná naivní a možná jen příliš náročný, ale noviny by neměly jen bavit, ale i – a to především – informovat a vzdělávat. Například nevydat článek pod titulkem Rodič nemusí držet děti na přechodu za ruku, ÚS se zastal otce zraněných dětí, protože takový titulek vyznívá jako všeobecné zproštění rodičů odpovědnosti, jenže když člověk přečte článek celý, tak v něm objeví klíčové sdělení, že „děti se na přechodu pohybovaly zcela v souladu s předpisy“ a jde tedy o specifickou situaci, kdy není mezi dítětem a dospělým žádný rozdíl a se řidič nemůže zbavit odpovědnosti jenom proto, že poškozený je dítě, které má shodou okolností poblíž rodiče. Tak to tedy alespoň chápu já, z článku to jednoznačně nevyplývá a už vůbec to v něm není explicitně řečeno, přitom přesně toto je ten ty zprávy, která si přímo říká o využití pro lepší informovanost veřejnosti a právu, právech a povinnostech a o tom, jak to vidí Ústavní soud, tedy nejvyšší právní autorita v zemi. Místo toho je tu jen další standardní bulvár, kde se chytlavý titulek poněkud míjí s textem, pokud s ním přímo není v rozporu.

Silvestrovská speciálka v Kolíně

Incident z přelomu roku z Kolína nad Rýnem, kdy došlo k poměrně rozsáhlému napadání žen ze strany migrantů, není asi nutné představovat, jsou ho plné (a stále plnější) všechny weby a noviny. Zatím vše nasvědčuje tomu, že nešlo o spontánní „vzplanutí“, ale o organizovanou a koordinovanou záležitost. A zatímco se všichni spokojují s tím kdo tuto akci vykonal, já se ptám kdo a proč ji organizoval? Je na ní totiž jedna podezřelá věc: je až příliš dokonalá, až příliš odpovídá předsudkům a obavám, které v souvislosti s migranty panují. Nepokusil se náhodou někdo tyto obavy naplnit, aby přiživil strach z migrantů, torpédoval snahu o jejich přijímání a dále rozštěpil Evropany a postavil je proti migrantům i proti sobě navzájem? Ale kdo?

Pokračovat ve čtení „Silvestrovská speciálka v Kolíně“ →

Krtek ve Strakově akademii

Tak tu máme další skandál, premiéru Sobotkovi hackli po twitteru i email. I když čistokrevný hack to nejspíš nebyl a útočníci prostě jen nějak uhodli či zjistili heslo. (Jen proto, že je-li to pravda, nejsou v ohrožení ostatní účty.) Všichni se okamžitě pozastavili nad tím, že premiér používá email na Seznamu, ale v tom největší problém zřejmě nebude. Podobně zranitelný by byl jakýkoliv server dostupný z veřejného internetu, i kdyby běžel ve sklepě Úřadu vlády a přede dveřmi stál policajt. Nehledě k tomu, že i vládní server by s největší pravděpodobností provozovala nějaká specializovaná soukromá firma (možná právě Seznam, možná O2 a možná nějaká dobře narozená obskurní poštovní adresa). Já bych větší problém hledal v tom, že to je v krátké době už podruhé, čili se pravděpodobně nebude jedna o náhodu. A jaký mají oba incidenty společný jmenovatel? Na první pohled premiéra Sobotku a jeho počítačovou (ne)gramotnost, jenže jak je pravděpodobné, že tak vytížený muž si sám vyřizuje veškerou poštu a obsluhuje sociální sítě? Podle mě na to někoho má, nějakou sekretářku (možná i několik) či PR specialistu, a to znamená, že jeho heslo zná ještě někdo jiný. Co když ho ten někdo prostě poslal dál? V atmosféře, která dnes panuje, by mne vůbec nepřekvapilo, vlastizrádce je přece třeba hubit všemi prostředky.

O božím těle u Verdunu

To bylo zase boucháního. Jak o božím těle. Nebo spíš jako u Verdunu. Opět jsme oslavili příchod nového roku manifestací vlastní pitomosti. Co všechny ty rachejtle a petardy stály peněz, které by se daly využít lépe, kolik odpadu z toho je, kolik smradu a špíny jsme vypustili do ovzduší a toho rámusu! Čím jsem starší, tím více považuji ohňostroje za dementní zábavu, zejména při pomyšlení na ty, kterým nad hlavou nebouchají rachejtle, ale rakety. Před rokem, když se těžce bojovalo v Donbasu, jsem tím vyloženě trpěl, ale ani letos jsem si to nijak zvlášť neužíval, protože jsou pořád místa, kde si lidé při každé ráně místo červená, modrá, zelená říkají granát, mina, raketa… Vulgární a dementní zábava jsou tyhle ohňostroje, zejména provozují-li se permanentně, plošně a masově. To se opravdu neumíme bavit jinak, než že celý svět obtěžujeme svojí existencí a koho nezajímá, tomu ji vnutíme třeba pěstí?

Odvrácená strana vlekařského štěstí

Vlekaři se už dávno stali stálicí televizního zpravodajství a přes zimní sezónu fungují co barometr národního štěstí – mrze, vlekaři zasněžují a národ se raduje. Národ se raduje a vůbec nepřemýšlí nad tím, co takhle zpráva znamená. Třeba takovou samozřejmost, že existují sjezdovky, ty jizvy v krajině. Nebudu vám lhát, že jsem v životě nestál na lyžích, ale také odmítám považovat za hrdinu někoho, kdo pro kšeft znásilnil další kopec. Jenže sjezdovka pro lyžování nestačí, je potřeba ještě sníh. Ale co když nesněží, protože je sucho a málo srážek? Tak se sníh vyrobí! Ale z čeho se vyrobí? Přece z vody. A kde se ta voda vezme, když je sucho a nesněží? Logicky buď ze zásob, nebo z vodovodu, nebo potoků, řek či jiné formy tekoucí vody. Nepřijde vám to trochu absurdní, nebo přímo perverzní, řešit nedostatek sněhu v důsledku sucha tím, že spotřebuji zásoby vody, které bych měl připravené pro případ sucha? A že letos sucho je, o tom se snad nebude přít ani ten nejfanatičtější popírač klimatických změn. Nebude voda spotřebovaná v zimě na výrobu umělého sněhu v létě někde chybět? Platí vlekaři vůbec za tu vodu, kterou spotřebují? A kolik té vody vlastně potřebují? O tom se ale vůbec nemluví. Jako kdyby se ten umělý sníh bral odnikud.

Pozor, jedu!

Od nového roku budou mít řidiči možnost pořídit si na svá auta registrační značky podle svého přání. Změna zákona, která to umožňuje, je podle mě jedna z nejzbytečnějších a nejhloupějších, která kdy z našeho parlamentu vzešla. Nejde jen o to, že je to podobné, jako kdyby si lidé mohli vybírat rodné číslo nebo barvu pasu. Jde především o to, kdo a proč si takové značky na přání pořídí. Nebude to s největší pravděpodobností někdo, kdo si tak bude chtít něco kompenzovat, nebo někdo, kdo tak bude chtít vyjádřit svoji individualitu a identitu? Jenže na silnice žádná individualita nepatří, na silnici je úplně jedno, komu to které auto patří, nebo kdo ho řídí, na silnici jde jen o to, aby všichni dodržovali pravidla a neohrožovali ostatní. A teď najednou ti, pro které je auto a řízení smyslem života, budou moci křičet do světa: „Pozor, jedu! Jděte mi z cesty, nepřekážejte mi, nezastavujte mě, vidíte přece, že to jsem já.“

Svoboda monopolu

Americké firmy lobují v Bruselu proti regulaci a pokutám za kartely jako divé a na svojí straně mají i americké politiky, kteří pak píší do Evropy dopisy ce kterých odmítají: „politicky motivovanou podporu antimonopolního úsilí, která podkope svobodné trhy“ (ne, autorem této perly skutečně není Václav Klaus, ale jistý Bob Goodlatte. Trh je buď monopolní, nebo svobodný, tak se to alespoň učí v Evropě. V Americe jsou ale zjevně přesvědčeni o tom, že trh nemůže být svobodný, nemůže-li být svobodně monopolizován. Tak přesně tohle jsou ty hodnoty a principy, které nám má nadělit v tajnosti vyjednávaný TTIP, který mj. ušetří americkým korporacím milióny za lobisty, protože pak už žádné lobování potřeba nebude, protože bude stačit prostě diktovat.

Velká vesmírná loupež

Říkali jste si, že vesmír vám může být ukradený? Tak to jste si říkali správně, protože vám také ukraden byl. Ukradly ho USA čerstvým zákonem, který „umožňuje komerční dobývání minerálů i dalších materiálů, včetně vody, z asteroidů a měsíců“ a rozšiřuje tak perverzní princip exteritoriality na ještě perverznější exterestrialitu. Vesmír jistě není zakázané území, ale pokud má někdo právo regulovat jeho využívání, je to „veřejná“ OSN a nikoliv „soukromé“ USA. To už by rovnou mohl někdo prohlásit za své Slunce nebo vzduch, vždyť také dosud neměly vlastníka, tak proč si je nezabrat a pak je někomu nepronajmout? USA tímto jednostranným aktem ustavily dost nebezpečný precedens: až sem totiž jednoho krásného dne přiletí mimozemšťané a prohlásí Zemi za své vlastnictví, nezbude nám než sklapnout podpatky a zasalutovat, protože neudělají nic jiného, než jsme udělali my.