Rubrika: Noticky

Tajemný pan Pjakin


Jestli se pohybujete alespoň částečně na stejných webech jako já, tak jste už určitě museli narazit na V. V. Pjakina a jeho pravidelné komentáře aktuálního dění. Zrovna včera jsem si jedno takové číslo pustil, ale víc než nad tím, co Pjakin říká, jsem přemýšlel nad tím, kdo Pjakin vlastně je. Jeho projevů lze najít všude spousty, až by člověk řekl, že je to svým způsobem fenomén, ale o něm samém ani slovo. A to mne v dnešní době Googlů a Wikipedií zaujalo: jak je možné, že o tak známém a rozšířeném subjektu nelze vyhledat žádné informace? Nejenom důvěryhodné, ale prostě žádné.

Je to moje chyba, že neumím na internetu pořádně hledat (to bohužel, moje ješitnost promine, nemohu tak úplně vyloučit), je to příznak toho, že ani Google není všemocný a ruský (a tím spíše čínský či indický) civilizační okruh je pro něj nedostupný, nebo je to tím, že informace o něm prostě neexistují? Ale pokud neexistují, je to proto, že neexistuje ani on a Pjakin ve skutečnosti fiktivní postava, nebo je to tím, že jsou tajeny? Ale proč by někdo, kdo pravidelně veřejně vystupuje, tajil svoji existenci a identitu (nikoliv nutně reálnou)?

Ne, nejde mi teď o Pjakina, jde mi o obecný princip fungování netosféry, o to, jak moc se stáváme na internetu a internetových vyhledávačích závislí a jak moc jsme bezmocní, když selžou. Kolik toho Moloch vlastně neví, či nechce říct? To je, oč tu běží…

Rusové v Sýrii


Pokud Rusové zahájí – či podle některý zdrojů již dokonce zahájili – přímou vojenskou intervenci v Sýrii na podporu syrské vlády proti Islámskému státu, bude to strategie sice nákladná a riskantní, ale zároveň ambiciózní a znamenající převzetí strategické iniciativy. Kromě pojištění si přístavu v Tartu – samozřejmě pokud bude intervence úspěšná – takovým krokem Rusko jednak prokáže, že jej sankce na kolena nesrazily, ale má stále dostatečné vojenské kapacity na prosazování svých zájmů, a jednak přinutí Západ odkrýt karty a zaujmout jednoznačný postoj k IS, který Západ sice odsuzuje a označuje za svého nepřítele, zároveň proti němu ale nijak aktivně nezasahuje. Ruská intervence proti Islámskému státu bude znamenat, že se Rusko a Západ stanou de facto spojenci (a Rusové budou moci Evropanům předhazovat, že zatímco USA jejich problém s IS vytvořily, Rusko ho vyřešilo) a Západ nebude mít jinou možnost, než buď začít s Ruskem spolupracovat, nebo otevřeně podpořit Islámský stát. Pokud ovšem Západ nebude chtít bojovat na straně IS proti Rusku a Assádovi (což by se vnitropoliticky asi špatně prodávalo, zejména v Evropě, která existenci IS skrze uprchlíky reálně pociťuje), bude se muset buď, byť nepřímo, postavit na jejich stranu, nebo s z oblasti zcela stáhnout. Každopádně jsou Rusové na nejlepší cestě připravit Evropě pořádnou blamáž a vrátit se do 1. ligy geopolitiky. A já raději uvidím úspěch Ruska, než úspěch IS; je mi jedno, kdo šlápne těm zmetkům z IS na krk, jestli Rusové, Číňané nebo Íránci, hlavně že už někdo začne něco dělat, na rozdíl od planých žvástů Západu.

Burzovní hysterie


Jaká je teď nálada na burze, zuří panika, nebo vládne euforie? A teď? A co – když chvíli počkáme – teď? Kdepak burza, tam žije, jednou je nahoře, jednou dole a svět nestíhá a jen za ní beznadějně vlaje. To takhle odlétám k moři a bojím se, jestli bude kde přistát, protože burza padá, indexy jdou dolů a panika z propadu čínských akcií jede, tak by nezavřeli letiště. Ale letiště tam ještě bylo, moře bylo slané a jídla dost, tak jsem to pustil z hlavy. Ovšem asi za dva dny pustím televizi (ano, elektřina šla a televize vysílala, jako kdyby na burze neskončil svět) a ejhle – čínská ekonomika prý vykázala pozoruhodně dobré výsledky a všechno bude v ažůru. Po dvou dnech, ve kterých se nemohlo nic reálně změnit. Znamená to tedy, že je burza odtržená od reality? Nebo že s ní někdo dokáže masivně manipulovat? Ať tak, či tak, výsledek je v obou případech stejný: burza je jako ekonometrická autorita zcela nepoužitelná a přijímat reálná opatření na základě jejího hysterického virtuálního sentimentu je nesmysl. Bohužel, opak jest pravdou. A mimochodem, po návratu nebyla ani po panice ani po euforii ani stopa a všichni se tváří, že žádná taková minulost nebyla. Jak z Orwella.

Edukovaný subjekt verbalizuje souhlas


Já celkem chápu, že si nemocnice chtějí krýt záda před spekulativními žalobami a dávají pacientům podepisovat různé informované souhlasy, ale dělají to způsobem, který z toho dělá arogantní formalitu. Podepsat, že jsem byl řádně poučen je skoro totéž, jako podepsat bianco směnku. Protože jak mohu posoudit, že jsem byl poučen řádně a mám všechny informace a všemu jsem porozuměl, když o problematice nic nevím? To, že si myslím, že vím vše potřebné a rozumím tomu ještě neznamená, že to skutečně vím a skutečně tomu rozumím, přitom budu náchylný si to myslet tím více, čím méně toho vím. Informační a poziční asymetrie ve prospěch nemocnice je logická a nejspíš nevyhnutelná, ale tohle rutinní juristické přenášení odpovědnosti na pacienta podle mě není správné. Kapitola sama o sobě jsou pak formuláře o poučení pacienta a tom, kde je sesterna a kam se chodí na záchod. kde se místo poučení důsledně používá edukace a pokud na otázku, zda tomu rozumíte, odpovíte ano, tak sestra zaškrtne, že verbalizujete souhlas a vy to pak máte podepsat, jedno máte-li dvě vysoké školy a doktorát, nebo jste s bídou prolezli základku. Jsou to drobnosti – ovšem s potenciálně dalekosáhlými následky v případě sporu pacienta s nemocnicí – které ale zásadně ovlivňují důvěru mezi pacientem a lékařem. Když tohle podepisuji, cítím se ponížený a odlidštěný, jako bych nebyl člověk, ale jen materiál. Jak říkám, chápu proč to tak je, ale vadí mi, že je to právě takhle. Určitě by to šlo i jinak a lépe, aniž by přitom nemocnice riskovala, že z ní šikovný advokát vytáhne roční rozpočet.

Zrození velkého soukromého bratra


Končící šéf ÚOOÚ Igor Němec je sice mezi širokou veřejností nepopulární kvůli odmítání lynče sprostých podezřelých na sociálních sítích, ale zjevně to není žádný blbec, jen mluví o věcech, které si většina lidí nepřipouští a připouštět nechce, jako jsou například nástrahy rozsáhlých a integrovaných databází osobních údajů:

Jezdím po světových konferencích a tam se otevřeně hovoří o tom, že osobní data jsou zlato budoucnosti nebo uhlí 21. století. Kdo tato data bude mít k dispozici, ten bude mít zlaté doly. Teď se tyto doly naplňují, těžit se začnou až za 20 let, kdy generace, která tam svá data „nasypala“, začne být v produktivnějším věku. Teprve potom – podle mého – nastane zděšení.

Ano, dnes ještě vlastně o nic nejde, dnes se ještě nic neděje, ale pouze dnes můžeme změnit budoucnost. Pokud nic neuděláme dnes, protože to „není“ potřeba, v budoucnosti už to nezměníme. Budoucí velký bratr, který je zatím jen dorostencem, už bude soukromý a bude silnější a nenápadnější, než ten starý státní.

Jaký trest za korupci?


Prvoinstanční rozsudek nad D. Rathem, ve kterém mu soud nadělil 8,5 roku za korupci, mne motivoval k úvaze, zda je takový trest adekvátní i v případě, že je D. Rath vinen v celém rozsahu obžaloby. Proč je trest za korupci srovnatelný s trestem za násilnou kriminalitu a přísnější, než za nedbalost s následkem smrti či doživotních následků? Takový korupčník sice svým způsobem poškodil každého, ale nikoho konkrétně. Co nám přinese, že je takový člověk izolován od společnosti? Nebylo by adekvátnější zabavit mu majetek, nakládání s tím, který mu zbude, podmínit souhlasem soudu, zakázat mu vykonávat veřejné funkce, být volen, působit ve statutárních orgánech, atd. atp.?

Anatomie je jen jedna


Vedle skutečně závažných problémů, jako jsou kozy jedné celebrity, rozvod druhé a turbulence spekulativního kapitálu čelí naše společnost i takovým banalitám, jako je sucho či hrozící nedostatek lékařů praktiků a pediatrů. Není ale zrovna tohle problém, se kterým by nám mohli pomoci přistěhovalci? Když naši doktoři (vystudovaní za naše peníze) mohou odcházet léčit do Německa, proč by k nám nemohli přicházet lékaři ze Sýrie? Nebo Ukrajiny? Nebo i té Eritree, vždyť řada z nich pravděpodobně studovala u nás? Možná že neurochirurgie či transplatologie v těchto zemích není na stejné úrovni, jako ta česká, ale anatomie a fyziologie je na barvě kůže nezávislá a na základní úrovni by takoví lékaři mohli podle mě fungovat stejně dobře, jako ti čeští. Ostatně by nebyl žádný problém, aby je české fakulty přezkoušely a atestovaly. Proč jsme vlastně už dávno nepřijali inženýry či lékaře u ciziny, když vlastních máme (i kvůli panující ideologii hédonického individualismu) a teprve budeme mít nedostatek? To mezi uprchlíky a žadateli o azyl nikdo takový není? To mezi nimi nejsou žádní nadaní středoškoláci, kteří by se výměnou za studium a občanství zavázali pracovat v českém zdravotnictví? A pokud nejsou, není to proto, že v takovém Německu nebo Dánsku měli více rozumu a méně předsudků? Protože právě předsudky jsou podle mě tím, co takovému řešení brání nejvíce. Upřímně přiznávám, že neznám ve svém okolí nikoho, o kom by se odvážil tvrdit, že by bez jakéhokoliv zaváhání nechal své dítě léčit černochem, byť anatomie a fyziologie je jen jedna.

Stačí čtyři „E“?


Následující sentenci pronesl František Kautman v rozhovoru pro Lidové noviny:

Pro lidskou společnost jsou základní čtyři E: etika, estetika, ekologie a ekonomika.

Opravdu to stačí? Opravdu to je všechno a nic nechybí ani nepřebývá? Kde se v těchto „E“ schovává například otázka sociální a humanitní? Kde vzdělání, kde zdravotnictví? Jak možná tušíte, mám problém s ekonomií, taková legitimace mi nevoní, ale uznávám, že zaujímat k ekonomii podobný vztah, jako zaujímá katolický církev k sexu, je nesmysl. Můžu stokrát předstírat, že ekonomie je neexistuje, ona se nakonec vždy někde ukáže, jako ten sex. Možná bych k tomu měl přistupovat jinak, neodmítat zařazení ekonomie mezi čtyři E, ale naopak vítat, že je jen jedním ze čtyř, postavená na roveň ostatním, že není dominantní, ale naopak je korigována zbývajícími třemi. Takto vzato to nakonec není vůbec špatná myšlenka.

Spravedlnost je rovnost


Už od rána mi hlavě straší tenhle tweet:

Je to totiž ilustrativní (v tomto případě doslova) ukázka stereotypů, které někteří (mnozí?) lidé chovají o rovnosti a spravedlnosti, a neschopnosti rozlišovat rovnost a stejnost, se kterou se tak často setkávám i v diskusích zde na blogu. Na obrázku vlevo totiž není rovnost, ale stejnost. Rovnost je vpravo, tam, co je spravedlnost. Spravedlnost tu není rovnosti navzdory, ale naopak díky rovnosti – rovnosti postavení. Vlevo je stejnost krabic, vpravo je rovnost výhledu. Vlevo je rovnost rovné daně, vpravo je rovnost příležitostí.

Příběh ženy


Ze stejného čísla stejného časopisu jako Příběh kosatky, jen z jiné reportáže, je i tento příběh-mikrodrama ženy, která se musela přestěhovat, protože její domov musel ustoupit pokroku (přehradě na řece Mekong):

Ve staré vesnici jste nevydělávala mnoho peněz, ale mohla jste jíst rýži, kterou jste si vypěstovala. Tady můžete vydělávat peníze každý den, ale každý den musíte utratit více, než kolik vyděláte.