Pokud chcete mít opravdu alespoň minimální ponětí o tom, co se na Ukrajině děje, a nespokojíte se s tím, čemu máte věřit, abyste byli konformní, pak vám oficiální česká média, těmi tištěnými počínaje přes internetová až po televizi, rozhodně nemohou stačit, protože ta vykazují značnou dávku tendenčnosti (abych hned nepsal, že lžou, manipulují a šíří propagandu). Alternativ je však pohříchu málo, protože kombinace ruština a azbuka je pro většinu Čechů zřejmě ještě nepřekonatelnější bariéra, než angličtina i němčina. Naštěstí alternativní zdroje v češtině existují, ať již je to rovněž oficiální, ovšem z druhé strany, takže vyvažující,  Hlas Ruska, nebo spřátelené Outsider Media, kde také vycházejí poměrně zajímavé překlady z ruských zdrojů. Ovšem momentálně zdaleka nejlepší je Vlkova Kosa a její Hrochovy denní ruské překlady a zejména pak Ukrajinská svodka. Je to kus poctivé a potřebné práce, za který patří Vlkovi a jeho spolupracovníkům velký dík.

Co se vlastně děje na Ukrajině? Asi každý, kdo ví, že nějaká Ukrajina vůbec existuje, ví i to, že se tam něco děje a že to něco je válka. Ti uvědomělejší potom „vědí“, že na Ukrajinu zaútočilo Rusko, ti orientovanější vědí, že tam propukla občanská válka, ve které proti sobě stojí dvě party, z nichž každá má za zadkem svého protektora se zásobou velkých klacků a zájmy, které se ani omylem nekryjí se zájmy Ukrajiny (ale to už ví málokdo, a na samotné Ukrajině už vůbec nikdo), jenže to je pořád strašně hrubý pohled. Máme sice 21. století se všemi jeho televizemi, kamerami, digitálními fotoaparáty, mobilními telefony, internety a sociálními sítěmi, každý z nás zná nějakého toho Ukrajince, jichž u nás žijí tisíce, a přesto je informovanost o dění na Ukrajině na úrovni informovanosti o bitvě u Sedanu v 19. století, kdy se vědělo, že Prusové táhnou na Sedan a pak že Francouzi táhnou od Sedanu, ale to byla asi tak všechno.

Pokud se o dění na Ukrajině příliš nezajímáte, nebo se spokojíte s tím, co vám naservíruje mainstream, pak můžete mít dojem, že víte dost, ale pokud se zajímáte alespoň trochu, pak nutně musíte mít pocit, že nevíte nic. Nemluvím teď o sympatiích s tou či onou stranou, ale o faktech – a ta jsou značně kusá, přinejmenším s ohledem na to, jaký informační potenciál o dění ve víceméně sousední evropské zemi je. Kvantita informací o Ukrajině by snad mohla být i dostatečná, ale ta kvalita: neověřené, zbrklé, tendenčně zkreslené „zprávy“ nepodávané jako prostá objektivní fakta, ale již s doporučeným interpretačním rámcem. Je to asi přirozené, ale je to k ničemu, protože to člověka nutí dělat závěry nikoliv na základě čistě racionální úvahy, ale do značné míry i intuitivně. Snadno pak dochází k tomu, že debata o současném dění na Ukrajině je emotivní až hysterická a zaujímané postoje hloupé a proto nebezpečné.

O čem jiném už bychom měli mít (a měli chtít mít) dostatečně jasnou představu, než o eskalujícím konfliktu za vlastními humny? Jenže místo jasného přehledu o tom kdo je kdo a kdo chce co, kdo s kým, kdo za čí, kdo kde a kdo kam, kdo koho a kdo jak…  tak vidíme jen mlhu, do které naše fantazie kreslí bubáky podle toho, čeho se bojíme a čemu fandíme. A tohle nutně musí jednou někdo odskákat. Zatím jsou to „jen“ Ukrajinci, ale jestli se nám nepodaří tu mlhu prokouknout, tak jsme nutně další na řadě. Bohužel, jak to tak pozoruji, tak my tu mlhu ani prokouknout nechceme, protože nám se líbí ti naši bubáci víc než pravda, která by nás konfrontovala s naší vlastní hloupostí a naivitou.