Alternativní zdroje informací o dění na Ukrajině


Pokud chcete mít opravdu alespoň minimální ponětí o tom, co se na Ukrajině děje, a nespokojíte se s tím, čemu máte věřit, abyste byli konformní, pak vám oficiální česká média, těmi tištěnými počínaje přes internetová až po televizi, rozhodně nemohou stačit, protože ta vykazují značnou dávku tendenčnosti (abych hned nepsal, že lžou, manipulují a šíří propagandu). Alternativ je však pohříchu málo, protože kombinace ruština a azbuka je pro většinu Čechů zřejmě ještě nepřekonatelnější bariéra, než angličtina i němčina. Naštěstí alternativní zdroje v češtině existují, ať již je to rovněž oficiální, ovšem z druhé strany, takže vyvažující,  Hlas Ruska, nebo spřátelené Outsider Media, kde také vycházejí poměrně zajímavé překlady z ruských zdrojů. Ovšem momentálně zdaleka nejlepší je Vlkova Kosa a její Hrochovy denní ruské překlady a zejména pak Ukrajinská svodka. Je to kus poctivé a potřebné práce, za který patří Vlkovi a jeho spolupracovníkům velký dík.

Okresní přebor – ještě nižší liga, než jsme čekali


Slyšel jsem, že ten Okresní přebor není vůbec špatná věc, i na ČSFD dostala 73%, tak jsem se včera díval. Nevím, ale buď kolegové mluvili i jiném filmu, nebo dělám se samými primitivy, kterým ke štěstí stačí jedna nahlas vyslovená píča a tucet prdelí, ale tak mizerný a zbytečný film jsem už dlouho neviděl. Přitom námět dobrý, architektura postav také nabízela prostor pro slušnou nenáročnou komedii, ale co je málo, to je nejmíň. Postavit celý film na vulgarismech mi přijde ubohé a dávno překonané. Kdyby to alespoň nebylo o hodinu delší, než bylo nezbytně nutné, ale ono bohužel bylo. V kombinaci s tvůrčí impotencí realizačního štábu tak vnikl neskutečně marný úhor. To, co může docela dobře fungovat v televizních epizodách totiž ve filmu fungovat nemusí a také nefunguje. Ale abych tvůrcům jenom nespílal – asi třikrát jsem se upřímně uchechtl.

P.S. Okresní přebor neměl být a ani nebyl dokument.

Mlhy nad Ukrajinou


Co se vlastně děje na Ukrajině? Asi každý, kdo ví, že nějaká Ukrajina vůbec existuje, ví i to, že se tam něco děje a že to něco je válka. Ti uvědomělejší potom „vědí“, že na Ukrajinu zaútočilo Rusko, ti orientovanější vědí, že tam propukla občanská válka, ve které proti sobě stojí dvě party, z nichž každá má za zadkem svého protektora se zásobou velkých klacků a zájmy, které se ani omylem nekryjí se zájmy Ukrajiny (ale to už ví málokdo, a na samotné Ukrajině už vůbec nikdo), jenže to je pořád strašně hrubý pohled. Máme sice 21. století se všemi jeho televizemi, kamerami, digitálními fotoaparáty, mobilními telefony, internety a sociálními sítěmi, každý z nás zná nějakého toho Ukrajince, jichž u nás žijí tisíce, a přesto je informovanost o dění na Ukrajině na úrovni informovanosti o bitvě u Sedanu v 19. století, kdy se vědělo, že Prusové táhnou na Sedan a pak že Francouzi táhnou od Sedanu, ale to byla asi tak všechno.

Pokud se o dění na Ukrajině příliš nezajímáte, nebo se spokojíte s tím, co vám naservíruje mainstream, pak můžete mít dojem, že víte dost, ale pokud se zajímáte alespoň trochu, pak nutně musíte mít pocit, že nevíte nic. Nemluvím teď o sympatiích s tou či onou stranou, ale o faktech – a ta jsou značně kusá, přinejmenším s ohledem na to, jaký informační potenciál o dění ve víceméně sousední evropské zemi je. Kvantita informací o Ukrajině by snad mohla být i dostatečná, ale ta kvalita: neověřené, zbrklé, tendenčně zkreslené „zprávy“ nepodávané jako prostá objektivní fakta, ale již s doporučeným interpretačním rámcem. Je to asi přirozené, ale je to k ničemu, protože to člověka nutí dělat závěry nikoliv na základě čistě racionální úvahy, ale do značné míry i intuitivně. Snadno pak dochází k tomu, že debata o současném dění na Ukrajině je emotivní až hysterická a zaujímané postoje hloupé a proto nebezpečné.

O čem jiném už bychom měli mít (a měli chtít mít) dostatečně jasnou představu, než o eskalujícím konfliktu za vlastními humny? Jenže místo jasného přehledu o tom kdo je kdo a kdo chce co, kdo s kým, kdo za čí, kdo kde a kdo kam, kdo koho a kdo jak…  tak vidíme jen mlhu, do které naše fantazie kreslí bubáky podle toho, čeho se bojíme a čemu fandíme. A tohle nutně musí jednou někdo odskákat. Zatím jsou to „jen“ Ukrajinci, ale jestli se nám nepodaří tu mlhu prokouknout, tak jsme nutně další na řadě. Bohužel, jak to tak pozoruji, tak my tu mlhu ani prokouknout nechceme, protože nám se líbí ti naši bubáci víc než pravda, která by nás konfrontovala s naší vlastní hloupostí a naivitou.

Poznej svoji pravdu


K projevu Viktora Orbána, z nějž jsem zde nedávno rovněž citoval, přičinil Roman Joch komentář, který je sice víc než co jiného snůška blábolů, ale je v něm jedna zcela zásadní pasáž, ze které jasně vysvítá, jak on a jemu podobní lidé (obecně zřejmě konzervativci) myslí a z čeho čerpají svůj pocit morální a intelektuální nadřazenosti:

Pokračovat ve čtení „Poznej svoji pravdu“

Lepší špatný mír, než dobrá válka


Byli jsme v sobotu s dětmi na Letní Letné a nebyli jsme tam zdaleka sami – i díky hezkému počasí tam byly rodin spousty. A všichni byli tak veselí, spokojení a bezstarostní… bodejť by také nebyli, když největší strach mohli mít maximálně z toho, jestli dobře uvidí na divadlo, a bát se mohli maximálně toho, aby ve stánku se slanými palačinkami nedošel kozí sýr.

Pokračovat ve čtení „Lepší špatný mír, než dobrá válka“

Rakve k válce patří


Neadekvátní reakce veřejnosti, médií a vlastně i armády na čerstvou ztrátu 4-5 českých vojáků v Afghánistánů ukazuje, že sice posíláme vojáky do války, ale tu válku si představujeme… no jako Hurvínek válku a vůbec nám nedochází, co to obnáší mít armádu a používat ji. Jenže smrt je podstatou války a vojáci jsou od toho, aby zabíjeli, nebo byli zabíjeni. Dokud ti naši zabíjeli nepřítele, tak nás to nezajímalo, když pak jednou nepřítel zabije je, tak jsme v šoku. Včetně armády!

Pokračovat ve čtení „Rakve k válce patří“

Sbohem, armádo


Pod záminkou ukrajinské krize ožila debata o roli armády a jejím financování. Na to, že je armáda chronicky podfinancovaná a ztrácí bojeschopnost, upozorňují generálové již poměrně dlouho, ale až strašení Ruskem způsobilo, že jim alespoň někdo naslouchá. Strašení Ruskem je samozřejmě hloupé a svatá válka s Ruskem hloupost na entou, ale to na faktu, že se česká armáda pomalu ale jistě stává nepoužitelnou, nic nemění. A armáda, která je k ničemu, je i zadarmo drahá.

Pokračovat ve čtení „Sbohem, armádo“

Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte


Když se po převratu v Kyjevě chopila moci nová vláda, začaly se východní provincie Ukrajiny obávat o svoji budoucnost a bezpečí, protože nové moci nedůvěřovali, a začaly proto usilovat o odtržení od Ukrajiny. Nová kyjevská vláda ovšem, místo aby se snažila obavy východu rozptýlit a udržet jej v rámci Ukrajiny, začala dělat vše pro to, aby východ přesvědčila, že jeho obavy byly opodstatněné a že odtržení od Ukrajiny (a možné připojení k Rusku) není otázka volby, ale životní nutnosti. Nasazení dělostřelectva a letectva proti vlastním občanům a odmítání vyjednávání je spolehlivý způsob, jak spálit všechny mosty a zničit poslední zbytky naděje na mírové urovnání v rámci jednoho státu.

Pokračovat ve čtení „Palte mosty, kopejte příkopy, zabíjejte… a zoufejte“

Kdo rozhoduje o objektivitě zpravodajství?


Na obzoru je nový skandál – poslanec Komárek míní, že o objektivitě zpravodajství mají rozhodovat politici (když si přečtete, tak ovšem zjistíte, že se jako obvykle nic nejí tak horké, jak se to uvaří, to jen ten titulek je standardně přihřátý). A protože představa, že by ze své práce měli skládat účty, je pro novináře zcela nezvyklá, bude se teď pár dní (nebo hodin) bouřit a kázat o svobodě slova a nezávislosti médií, aby se pokud možno překřičelo meritum věci, tedy zcela legitimní a případná otázka, zda zpravodajství objektivní a vyvážené je?

Problém je, že není nikdo, kdo by mohl o objektivitě zpravodajství objektivně rozhodnout. Politici to být nemohou, protože jsou sami předmětem zpravodajství; nemůže to být ani nikdo jiný, o kom zpravodajství referuje. Nemohou to být sami novináři, protože ti zpravodajství vytvářejí, navíc trpí předsudky (iluzemi) o své vlastní výjimečnosti. Nemohou to být ani vlastníci médií, protože každá liška chválí svůj ocas. A nemohou to dost dobře být ani čtenáři, protože k posouzení objektivity zpravodajství by jsou nutné informace, které ale získávají právě z toho zpravodajství. Snad jedině vědci by teoreticky mohli být schopni objektivitu zpravodajství nějak změřit, minimálně by na to mohli mít dobrou metodu, ale i oni budou moci změřit tak maximálně relativní posun mezi jednotlivými zpravodajstvími, nikoliv pevný bod objektivity.

Nemá smysl řešit, zda je či není zpravodajství objektivní, lepší je novinářům prostě nevěřit, přistupovat ke zpravodajství s kritickým odstupem a skepticky a především důsledně filtrovat hodnoticí a interpretační složku zpravodajství a brát si z něj pouze fakta, které sice také mohou být (a zpravidla i jsou) tendenčně vybrána, ale sama o sobě mají nejvyšší míru pravděpodobnosti, že jsou objektivní.

Sluníčkový Gadžo


Autorský dokument Tomáše Kratochvíla Gadžo o pobytu příslušníka majority v romském ghettu je sympatický osobním nasazením autora a potřebný tím, že „polidšťuje Cíkána“, ale je poněkud problematický tím, jak tak činí. Autor se totiž jeví tzv. sluníčkový člověk a tím je dáno i jeho nazírání světa – není konfrontační a proto konfrontace nevyvolává a na podněty, na který by jiný „startoval na první našlápnutí“, vůbec nereaguje. Jako životní strategie to není špatné, ale jako východisko k reflexi tak komplexního a závažného problému, jakým soužití s romskou minoritou je, to poněkud kulhá.

Kratochvílova odpověď na romskou otázku totiž zní, že žádné problémy nejsou, protože on žádné neměl. Kratochvíl zjišťuje, že za jeho přítomnosti se nic zvláštního nestalo a spokojuje se s tím, že když nemá problémy on, nemá je nikdo, když nejsou problémy tady a teď, nejsou nikdy a nikde. Jenže tak jednoduché to není. Frustrace a hněv lidí mašírujících proti Romů jsou totiž skutečné a bagatelizace a vysmívání jejich obav, jak Kratochvíl činí, nic neřeší, jen zametají problém pod koberec a přilévají olej do ohně. Pokud tedy Kratochvíl říká, že Romové nejsou kořen problémů, měl by i férově přiznat, že ale jsou katalyzátorem a ventilem skutečných obav veřejnosti a připustit, že někde nějaký problém, který je potřeba řešit, existuje.

Diskutabilní je i vzorek populace ghetta, který Kratochvíl „studuje“, protože s řady náznaků lze vyčíst, že se nejedná o typické obyvatele ghetta, ale o místní elitu, jak majetkovou, tak intelektuální (oba Romové mluví dobře česky, paní Margita vyloženě krásně, mnohem líp, než leckterá celebrita, a bez problémů zvládají formulovat myšlenky). Stejně diskutabilní je skutečnost, že se Kratochvíl systematicky vyhýbá problematice bytové lichvy, již mohou – ale také nemusí, to by však mělo být jasně řečeno a řešeno – jeho noví přátelé provozovat.

Gadžo je dobrý a potřebný krok správným směrem, ale pořád je to jen romantické nakročení, které se lichvy, nezaměstnanosti, drog a kriminality, tedy skutečných problémů spjatých s vnímáním romské menšiny, dotýká jen okrajově a neochotně.