Rubrika: Res politica

Problémy s referendem


Referendum je nejmocnější nástroj přímé demokracie, projev vůle lidu s nejsilnější legitimitou, nad který není, tak jak by mohlo nemít smysl? Tak třeba když se špatně naformuluje otázka, nebo když se otázka tak úplně nepotká s realitou. Kupříkladu včerejší místní referendum na Praze 8 o zákazu hazardu. Otázka předložená občanům zněla: „Souhlasíte, aby městská část Praha 8 (…) učinila veškeré právní kroky vedoucí k zákazu provozování loterií a sázkových her, zejména výherních hracích (…) a to na celém jejím území?“ Bohužel se mi nepodařilo dohledat rozhodnutí rady nebo zastupitelstva, na jehož základě bylo referendum vyhlášeno, ale tak, jak je otázka položena, udělají občané v referendu městské části souhlas, ale k ničemu ji nezavazují. Je jasné, že pokud by občané řekli ne, tak městská část proti hernám nijak postupovat nemůže, jenže co když občané řeknou ano, ale městská část nic nepodnikne a souhlas prostě nevyužije? Bude to v rozporu s výsledkem referenda, nebo to bude sice košer, byť po právnickém způsobu?

Toto konkrétní referendum nakonec nebylo platné, protože občané se neobtěžovali přijít (proč a jak tuto laxnost chápat je zase jiná pohádka), ale ani tím nejasnosti nekončí. Znamená neplatnost referenda, že souhlas nebyl udělen a městská část proti hernám postupovat nemůže, nebo by nebyl udělen pouze v případě, že by bylo platné a většina občanů řekla ne? Znamená tedy neplatnost referenda, že městská část může může proti hernám postupovat podle svého uvážení, tedy v podstatě stejně, jako kdyby občané v referendu řekli ano? Jaký smysl potom takové referendum vůbec mělo? Zdánlivě přesná otázka je tak bez znalosti kontextu a historie ve skutečnost značně vágní, protože bez těchto znalostí nelze říct (a tedy se kvalifikovaně rozhodnout), jaký důsledek bude ta která odpověď mít.

Referendum je dobrá věc, ale mělo by být přesněji a pečlivěji formulováno buď jako přesný závazek (tady je ale zase problém s tím, jestli negativní odpověď znamená automaticky zákaz, nebo volnost jednání, a pokud zákaz, tak na jak dlouho?), nebo jako schválení již přijatého rozhodnutí, v takovém případě je ovšem zase riziko, že neplatnost referenda založí automatický nesouhlas. Při očekávatelné nízké účasti voličů se tak šikovnou formulací dá docílit v podstatě libovolného výsledku a jakékoliv referendum zmanipulovat k bezzubosti a nezávaznosti.

Jak vidno, ani referendum není samospasitelné.

300 volů pro Amazon


Z komentářů i dikce zpráv o oznámení firmy Amazon, že rezignuje na vybudování distribučního skladu v Brně, protože nebyla vyřešena otázka pozemků, jsem nabyl dojmu, že nejlepší by teď bylo, kdyby si prezident republiky oblékl šat kajícníka, vzal několik panen, hřivnu zlata, tři sta tučných volů a vydal se do sídla Amazonu na kolenou odprosit, že jsme tak bezbožně zhrdali požehnáním, které nám v podobě svého distribučního skladu nezištně nabízel; přinejmenším by měl stát dosadit do Brna nucenou správu a odebrat mu samostatnost, se kterou zjevně neumí zacházet, když pro Amazon neudělalo, co mu na očích vidělo.

Střízlivější náhled, že spolu dvě strany prostě jednaly, ale nakonec se nedohodly (což se stává dnes a denně a je to standardní a zdravá interakce dvou ekonomických subjektů), jako by lidem fascinovaným tím, Amazon je investor, vůbec nepřišel na mysl, protože s investorem se nejedná asertivně, ale podbízivě. Asi nejsmutnější je zděšení těchto dobře „amazonizovaných“ lidí nad tím, že existuje něco jako územní plán, tedy veřejná regulace soukromého podnikání (alespoň v teoretické rovině), a že byl v případě Amazonu uplatněn, místo toho, aby byl podle jeho potřeb změněn, nebo prostě ignorován.

Tento dobrovolně přijatý (sic!) submisivní postoj vůči investorům je sice tristní, ale velmi dobře ilustruje, jak kapitalismus funguje, a to jak v rovině praktické, tak v rovině ideové, totiž že suverénem v kapitalismu je kapitál, nikoliv obec. Samozřejmě, že není důvod apriori házet investorům klacky pod nohy, jistě je možné vyjít jim vstříc, ale nesmí to být automatické a je vždy nutno brát do úvahy jak to, jestli jsou nekvalifikovaná pracovní místa přínosem pro společnost, tak externality, které každou podobnou investici nutně provázejí. Deficit sebevědomí, který se vztahu k Amazonu projevuje, je dnešním základem zítřejšího úpadku. Přitom stačí málo – nejednat s investorem z pozice závislého, ale z pozice toho, na kom investor závisí, protože to je on, kde chce využívat naši krajinu a naše lidi. Jinak nás nečeká nic než krysí závod.

Nikoliv dráty kolem republiky, které se dají přelézt, podlézt nebo přestřihnout, ale právě tento mentální komplex závislosti a vděčnosti ve vztahu ke kapitálu je skutečnou nesvobodou a iluze bezpečí a prosperity, kterou kapitalismus nabízí, jsou skutečnou nesvobodou, která svazuje a podmiňuje nejenom naše jednání, ale především naše myšlení.

Karibská krize na ukrajinský způsob


Vzpomínáte si, jak USA skoro začaly 3. světovou válku jenom proto, že se jim nelíbilo, že SSSR vozí nějaké rakety na Kubu? Tak teď se pro změnu Rusku nelíbí, že se NATO navzdory svým slibům pomalu ale jistě posunuje stále blíž k jeho hranicím. Jenže USA se nelíbí, že se to Rusku nelíbí, a tak zase sahají po konfrontační rétorice a eskalují napětí, až se zdá, že jim myšlenka na tvrdou konfrontaci s Ruskem není tak úplně cizí. Západ si příliš zvykl, že nemusí s nikým vyjednávat, ale může si diktovat z pozice síly, a teď je tváří v tvář Rusku, které najednou odmítlo ustoupit, bezradný a maskuje to agresivitou. A to je nebezpečné nejenom pro všechny zúčastněné, ale i nezúčastněné, protože logika imperialismu nenechává ani jedné straně příliš prostoru k ústupu, ale nutí ji k útoku. Přízrak Studené války je zpět a má se čile k světu, obchodní válka propuká v plné síle a další nemravná a hloupá svatá válka z ješitnosti je možná blíž, než jsme ochotni si připustit, abychom si nemuseli přiznat svůj díl viny. S tou protiruskou propagandou bychom měli být opatrnější, nebo se najde dost blbců, kterým válka s Ruskem přijde jako dobrý nápad. A jak tyhle nápady končí víme všichni. Snad lidé na Západě pochopí, že Rusko zahnané do kouta je mnohem nebezpečnější, než Rusko respektované. Karibskou krizi jsme nakonec přežili, tak snad přežijeme i tu ukrajinskou.

Rozdíl mezi levicí a pravicí ve dvou větách


Od doby, kdy jsem psal tuto esej o rozdílu mezi levicí a pravicí, uběhl již nějaký ten pátek a já jsem dospěl k názoru, že musí existovat způsob, jak vydestilovat to podstatné a dostat se až na dřeň toho, proč jsou rozdíly mezi levicí a pravicí takové, jaké jsou. Protože přesto, že tradiční politika se pomalu ale jistě rozpouští v eklektickém amalgánu postpolitiky, ten rozdíl stále existuje, není nepodstatný a já myslím, že jsem ho nalezl a že jde napsat do dvou. To není lenost, to je přesvědčení, že to skutečně důležité lze říct stručně a bez nánosů slov, které může kdejaký chytrák rozžvanit. Tady je:

  • Pravice: každý může vyhrát.
  • Levice: nikdo nemusí prohrát.

Šče ne vmerla Ukrajina… ale už ji zabíjejí


Na Ukrajině vypukla revoluce. Další barevná, oranžová podle barvy požárů, které demonstranti zapalují, ale také červená podle barvy krve, která již teče a které zřejmě poteče ještě víc. I když revoluce se tomu říká jen proto, že to lépe zní, ve skutečnosti jde mnohem spíše o pokus o státní převrat, a ještě spíše o ozbrojené povstání fašistických bojůvek. Jenže na tom nesmí záležet, protože opozice chce oslabit vazbu Kyjeva na Moskvu, což je účel, který světí jakékoliv prostředky. A tak se může opozice spolehnout na podporu Západu, který kárá ukrajinskou vládu za to, že neskáče, jak opozice píská, a hrozí jí sankcemi.  Ten samý Západ, který demonstrace svých vlastních občanů (vzpomeňte na Occupy Wall Street, Madrid, Athény, ale třeba i Prahu, pro kterou bylo sto tisíc demonstrantů na Václavském náměstí, tedy absolutně i relativně více, než ne kyjevském Majdanu, jen zpovykanou lůzou), nyní káže ukrajinské vládě o demokracii a chce po ní, aby rezignovala a předala moc opozici (k ničemu jinému by splnění požadavků Západu vést nemohlo). Ukázkovější příklad vměšování se do vnitřních záležitostí cizí země by člověk hledal jen těžko.

Pokračovat ve čtení „Šče ne vmerla Ukrajina… ale už ji zabíjejí“ →

Past na černocha


V sobotních Lidovkách vyšla výborná esej Eduarda Freislera Obamova černá Amerika o situace černošské populace v USA, její bídě materiální i morální, kriminalitě, diskriminaci a stále přežívajícím rasismu, jehož objektem jsou usedlí černoši paradoxně více, než nově přistěhovalí. Standardní pravičák si z ní při svém typicky uvědoměle povrchním čtení vezme, že si za to černoši mohou sami, protože jsou líní a pasivní, ale kdo si dá tu trochu práce a čte pozorně a přemýšlí u toho, pochopí, že tak jednoduché to jak obvykle není, protože američtí černoši nejsou ani tak líní, jako zlomení, a ani tak pasivní, jako rezignovaní.

Pokračovat ve čtení „Past na černocha“ →

Udice od knížete


Když liberálové v diskusích o sociálním státu horují pro jeho likvidaci, často při tom argumentují starým čínským příslovím: „Dej někomu rybu a nasytíš ho na den. Nauč ho rybařit a nasytíš ho na celý život.“ Tou rybou denně samozřejmě myslí sociální dávky, rybařením podnikání, nebo jinou ekonomickou aktivitu. Na první pohled to zní rozumně, ba přímo moudře – řeší se samotný kořen problému a místo závislosti na almužně se nabízí svoboda. Jak by s tím mohl někdo nesouhlasit?

Pokračovat ve čtení „Udice od knížete“ →

Demokratova pomsta


Dvacet let po převratu si demokraté náhle uvědomili, že revoluce není žádná sranda a má-li být co proto, nestačí vytvořit armádu nezaměstnaných, rezervní fond bezdomovců, privilegovanou elitu zbohatlíků a rozkrást, co se dá, je potřeba udělat něco skutečně velkého, čím se odstřihnou od minulosti, jako například změnit kalendář, nebo přepsat Občanský zákoník. Naši demokraté si vybrali ten zákoník.

Pokračovat ve čtení „Demokratova pomsta“ →

Zrada a lež


Peripetie Michala Haška se zatloukáním jeho výletu k prezidentovi do Lán v den voleb, kvůli kterému si nejprve vysloužil nálepku pučista a hned potom lhář, jsou myslím dostatečně známy. Pana Haška neznám, nemám žádný důvod se ho zastávat – a stejně to udělám. Sám totiž nevím, jak bych se v podobné situaci zachoval. Je to svým způsobem Sofiina volba: říct pravdu a zradit společníky, se kterými jsem se dohodl, že o schůzce budu mlčet, nebo zachovat věrnost dohodě a lhát? Tady si nelze vybrat a neztratit přitom čest. Ano, pan Hašek je hlupák, že se do takové situace vůbec dostal, ale když už v ní byl, zachoval se správně.

Je to dosti komplexní filosofický problém, protože lež je zrada pravdy a zrada je lží o loajalitě, ale čím víc nad tím přemýšlím, tím víc se kloním k závěru, že když už tomu osud (nebo vlastní blbost) chtěl, aby člověk musel volit mezi zradou a lží, měl by si vybrat lež, protože zrada je horší. To, co vytváří lidskou společnost, je totiž vzájemná důvěra, a zrada ji ničí.

Ovšem, že si uvědomuji, že tu teď jakoby hájím zákon omerty a z whistblowerů dělám lumpy, ale ono je to ještě o trochu složitější. Je totiž rozdíl mezi loajalitou k člověku a loajalitou k instituci. Ta první je silná a má přednost před pravdou (neboť je sama pravdou o vztahu dvou lidí), ale ta druhá je slabá a pravda stojí před ní. Řečeno poněkud vulgárně, je správné zradit mafii, ale je špatné zradit mafiána. Upozorňovat na nepravosti je v pořádku, i kdyby to mělo znamenat zradu instituce (firmy, vlády, národa), ale pokud se s někým dohodnu, že budu mlčet, tak bych mlčet měl, dokud nebudu mlčenlivosti zbaven.

Samozřejmě, že je to složité, protože toto je morální volba a morální volby jsou pro morálního člověka, tedy pro toho, kdo se rozhoduje sám za sebe a neschovává se při tom za nějakou autoritu, ať již boha, trh či ideologii, vždy složité, ale to už je cena za svobodu.