Z referátu T. Matějčkové o myšlenkách rakouského filozofa Konrada Liessmanna, který polemizuje s konceptem „vzdělanostní společnosti“, která se podle něj vyznačuje pohrdavým přístupem ke skutečnému vzdělání a preferuje výcvik v praktických dovednostech:

Právě škola či vzdělání zažehává reflexi, schopnost kritického odstupu od daného stavu společnosti a posléze i svobodu. Paradoxně právě společnosti vědění nemá pro podobné pojetí vzdělání nejmenší porozumění: vědění platí za hodné výuky pouze tehdy, tepe-li v rytmu doby, a následně považujeme za vzdělání jen takovou výuku, která v učebnách simuluje reálný život, či praxi. Vše ostatní je nepotřebný balast. Normou, jíž se mají podřídit vzdělávací instituce, je chování dětí v jejich volném čase. Naprosto tedy není zohledněno, že je škola – ať základní, střední či vysoká – svébytným prostorem, který má na svěřence vznášet nároky, se kterými se jinde nesetkávají. (…) Neužitečnosti v osnovách nabývají v tomto kontextu nový význam. Žáci a studenti se nemají ve škole učit životu, který nacvičují mimo učebny. Ve škole se mají učit, jak se ze života stáhnout, jak se mu odcizit. Tím překonávají svou omezenost, v níž je chce duch doby uzavřít, neboli se vzdělávají.

Důsledkem potom je, že: „Z takového člověka nezbude nic než uzlíček nervů, který bude hnán od jedné rekvalifikace k druhé.“