Náš podnikový náčelník k nám tuhle držel řeč na téma jak je a jak udělat, aby dobře bylo. A tenhle náčelník firmy se stamilionovým obratem, ve které pracují desítky kovaných frikulínů (a já), řekl v podstatě to, že pokud chceme být na trhu úspěšní a přežít (ten plurál není překlep a jak se ukáže, je velmi zásadní), nemůžeme se spoléhat na tradiční liberální ctnosti, ale potřebujeme – alespoň dovnitř do firmy – notnou dávku „socialismu“, protože pokud bude firma jen konglomerát izolovaných individuí sobecky maximalizujících svůj osobní prospěch, nebudeme schopni čelit rizikům jako jsou pokles trhu či projektové vady, ale naopak je nutné, aby firma byla víc, než jen prostý součet jednotlivců v ní pracující, musím mít silnou sociální dimenzi a musí fungovat jako společenství postavené na principech zodpovědnosti, solidarity a vzájemného respektu. On to tedy samozřejmě řekl trochu jinak, toto je moje parafráze a moje interpretace, ale troufám si tvrdit, že od smyslu jeho sdělení jsem se neodchýlil, jen by ho asi zarazilo, že jsem jeho vizi označil jako „socialismus“. Ale jak jinak to nazvat, když kapitalismus z liberalistického katechismu vypadá dost jinak?
Velká mamka se dívá
Tak dlouho jsem jezdil kolem billboardu se sugestivní otázkou: „Víte, kde je vaše dítě?“, až jsem se na inzerovaný web NajduTě.cz podíval a skutečně nabízí sledování pohybu dětí s pomocí mobilního telefonu (alespoň že tak, zprvu jsem se bál, aby nešlo o nějaké GPS čipy). Vše je, zdá se, legální (provozovatel tvrdí, že je řádně registrován u ÚOOÚ, a zaštiťuje se ministerstvy vnitra a školství), ale stejně se mi takový podnik zdá poněkud pochybný, byť je – zatím (!) – dobrovolný.
Imperialismus na syrský způsob
Občanská válka v Sýrii nebere konce a standardní západní mediální interpretace povstání proti tyranovi dostává stále větší trhliny. Tedy alespoň v případě, že se stále snažíte rozlišovat dobro a zlo a faul pro vás zůstává faulem i v případě, že ho spáchá váš favorit. Stále častěji se ukazuje, že syrští povstalci nejsou žádní beránci a pro válečný zločin nejdou daleko, přesto Západ, tedy zejména USA a Velká Británie, ale obecně NATO, morálně stojí na straně povstalců (a podle všechno je i materiálně podporuje).
WWII 2.0
Abych nějak shrnul a uzavřel diskuse, které se v posledních dnech rozhořely pod články týkajícími se 2. světové války ([1], [2]), prohlašuji, že naše novější historie nutně potřebuje modernizaci v duchu pravdy a pokroku tak, aby přestala sloužit minulosti, ale stala se nástrojem výchovy a poučení pro budoucnost. Historii třeba ji očistit od lživých nánosů komunistické propagandy a pohlédnout na ni zcela novýma zdravýma očima.
Já nic, já premiér
Netřeba dvou deci, aby se v Česku děli věci. Tak například premiér (sic!) Nečas se dnes při interpelacích nechal slyšet, že smlouva o sKartách byla dojednána proti vůli vlády. Kdo ji tedy dojednal? Vrátný na Správně státních hmotných rezerv, nebo stará Blažková? Protože žádné ministerstvo to být nemohlo, jelikož ministerstva jsou součástí vlády. Jenže Česká spořitelna není žádná garážovka, ta by asi všimla, že jedná se starou Blažkovou, a ne s ministrem. Takže nakonec přece ministr? Takže to nebylo proti vůli vlády a Nečas lže? Takže to bylo „jen“ proti vůli premiéra Nečase? Jak je v tom případě možné, že smlouva byla zkonzumována a nikde žádná žaloba, žádná rekonstrukce vlády, žádné bouchnutí od stolu, které by se od premiéra, kterého podrazili jeho vlastní ministři, dalo čekat? Jenže ono nic, pohoda, jazz, škrtformační selanka. To je Nečas tak slabý, nebo tak laxní? Nebo tak politicky perverzní? Anebo že by byl pan premiér jenom dekorace vedle někoho, kdo zemi skutečně řídí? Je to smutný pohled na premiéra, který si troufá na staré, nemocné a sociálně slabé, ale vlastní ministry si do latě srovnat neumí.
Partyzánská historie
Jako dobrá ilustrace k mé nedávné poznámce o překrucování a narovnávání historie může sloužit dnešní článek na Aktuálně.cz Partyzáni se složili na studii, jak to opravdu bylo.
Asi stovka bývalých partyzánů brigády Jana Žižky se vzbouřila proti tomu, jak je i 68 let po válce líčen jejich podíl na osvobození Čech a Moravy. Byli – a vlastně stále ještě jsou – popisováni jako opilci, dobrodruzi a nezřídka i banditi, kteří ohrožovali životy vesničanů i pasekářů a ještě je přitom okrádali o potraviny. Vybrali proto mezi sebou peníze na historickou práci, která zachycuje vítězství a prohry jejich někdejší legendární jednotky.
Chci připomenout drobné lidské hrdinství těch, kteří nebyli ochotni snášet se skloněnou hlavou nástup nacismu, ačkoliv se mohli v klidu a relativním pohodlí dožít konce války. Lidí, kteří se rozhodli vyčlenit se z řad obyčejných lidí a stali se tím neobyčejnými… český národ vždycky měl, má a bude mít své skutečné hrdiny, byť se o nich nikdy nepsalo v knihách.
Ruští partyzáni byli po roce 1989 smeteni ze stolu coby předvoj stalinismu, ačkoliv se většinou jednalo o uprchlé válečné zajatce (to je i případ velitele oddílu Suchá Loz – Korytná Dmitrije Kuriněnka – pozn. red.). V brigádě se mimochodem nevytvořila žádná komunistická buňka a nikdo z přeživších Rusů neudělal poválečnou kariéru ve zpravodajských či mocenských strukturách. A Murzin? Ten byl nakonec rád, že ho nechali kvůli spolupráci s britskými parašutisty žít.
Internacionála stále živá
Díky Kojotovi jsem narazil na tento „poklad“, který nemohu nechat ani pro něj, ani pro sebe, ale musím se o něj poděli. Že je Internacionála vyčpělá? Tak koukejte, jak autentická a naléhavá může být:
Časy se mění a dějiny s nimi
Já ještě pamatuji doby, kdy Československo od nacistů osvobodila Rudá armáda a o roli USA při osvobozování západních Čech se mlčelo, ale moje děti již podle všeho budou žít ve světě, kde Československo osvobodila armáda americká a ta Rudá přitom hrála jen marginální roli komparsu. V tom lepším případě, v tom horším zaujme roli barbarských hord, před kterými nás americká armáda zachránila v hodině nejvyšší, když ta německá, která nás do té doby před nimi chránila, již pod jejich náporem klesala. Přitom je to stále jedna a ta samá událost – konec 2. světové války v Evropě – která je dobře zdokumentovaná a o níž by člověk řekl, že na ní není co vymýšlet. Chyba lávka. Každá doba má své akcenty a své potřeby a jim prezentace a interpretace i zdánlivě objektivních fakt odpovídá.
V ráji šumavském
Je to týden, co jsem zde poukazoval na tendence vlády erodovat ochranu šumavského národního parku, a shodou okolností jsem právě teď na té Šumavě zase byl a viděl na vlastní oči, že to půjde i bez budovatelského nadšení vlády. Jezdím na Šumavu celkem pravidelně a tak snad mohu srovnávat: ještě nikdy jsem neviděl s hor sjíždět tolik náklaďáků plných dřeva a doslova přes zimu na Šumavě vyrostly jako houby po dešti továrny na dřevěné europalety pro Němce (jenom na Klatovsku a Sušicku jsem zaregistroval nejméně čtyři nové, nebo vzkříšené továrny, ve kterých se nyní dělají palety). Ale asi nejvíc mě překvapila poměrně rozsáhlá těžba dřeva po cestě z Tříjezerní slati na Rokytu. Pravda, viděl jsem jen tento úsek (cesta údolím Roklanského potoka je pořád úchvatná a Modrava je kapitola sama pro sebe, zuřivě se v ní buduje a uvědoměle agituje proti ochráncům přírody, ale zdá se, že zatím nemetastázuje do okolí), ale nedělám si iluze, že to jinde bude jiné.
O bídě emigrace
[…] mnozí exulanti se vydávají za nadlidi, ačkoliv exilem neprokázali nic jiného než své bezmezné lpění na životě neboli totéž, co prokázali ti, kdo pod nátlakem vstopili po únoru do KSČ, aby obhájili své životbytí.
(Bohuslav Brouk)
Tribun 