Štítek: Česko

O dvou kulišácích, co se hledali se, až se našli


Je sice dobře, že prezident Zeman nenaskočil na populistický rychlík protiruské hysterie, bere se za zrušení sankcí a není takovou uřvanou myší, jako Schwarzenberg (rovněž mu patří velký dík za to, že před ním uhájil Hrad), ale to ještě neznamená, že všechno, co dělá, dobře dělá. Například jeho až za hrob jdoucí pomsta ČSSD, kvůli které podrývá autoritu premiéra Sobotky a která ho žene do náruče podnikatele Babiše (politik je pan ministr financí až v druhé řadě, pokud vůbec) je nejen trapná, ale i nebezpečná. Republika by měla mít jen jednu vládu a jednoho premiéra, a ne aby se ministr financí (sic!) scházel z německou kancléřkou u prezidenta, když prve odmítl schůzku u premiéra. Ať ti klidně zkusí, ale prezident by mu to měl zarazit. Že to neudělal o něčem svědčí, v tomto případě o tom, že se potkali dva pleticháři, co si padli noty. A že by mi tenhle tandem přišel jako nějaké zvláštní terno pro republiku, to nemohu říct.

1968: Spřízněni volbou


Díky Janice jsem shlédl dokument Spřízněni volbou z roku 1968 o období mezi abdikací Novotného a volbou gen. Svobody prezidentem ČSSR. Je to dlouhé, až zdlouhavé (1 h 23 min),  místy vyloženě rozvleklé, ale pro pochopení Pražského jara velmi cenné, protože autoři nic nekomentují, nic nevysvětlují, jen zaznamenávají („chytají“) a ukazují.

Pokračovat ve čtení „1968: Spřízněni volbou“ →

K obraně vlasti (ne)připraven


Sleduji na Streamu cyklus Přísně utajovaní místa a když vidím všechny ty úkryty civilní obrany, podzemní nemocnice, záložní velitelství, zodolněná stanoviště, palposty protivzdušné obrany, kryty a bunkry, které jsou dnes opuštěné a vyrabované, tak si říkám, jestli byly kdysi tak předimenzované, dnes jsou proti moderním zbraním bezcenné, nebo jen stát rezignoval na svoji povinnost zajišťovat bezpečnost obyvatelstva? Jenže i kdyby už nic z toho dnes nebylo k užitku, ten pocit, že v případě krize je někdo někdo připraven, ví, co má dělat a má k tomu příslušnou materiální základnu, je pro vzájemnou důvěru státu a občanů a občanů mezi sebou navzájem podle mě zcela klíčový. Rozdíl mezi zprávami: „Jsme v tom spolu“ a „Jste v tom každý sám za sebe“ je zásadní.

Svoboda omezovat svobodu nebude omezena


Čeští poslanci s neomylností sobě vlastní minuli odbočku na západ a nechali kormidlo nastavené na východ – protikuřácký zákon nebyl schválen a perverzní Kuberovské pojetí svobody spočívající v privilegiu kuřáků obtěžovat okolí svým zlozvykem a omezovat svobodu nekuřáků zůstalo zachována. Jinými slovy: svoboda agresora dostává přednost před svobodou oběti. A kouření není nic jiného, než agresivní usurpace veřejného prostoru. Pokud lze v souvislosti se závislostí, kterou kouření beze sporu je, hovořit o svobodě, pak to není svoboda kuřáků, ale právě svoboda nekuřáků.

Mnichovský komplex


Z recenze knihy historika Jana Tesaře Mnichovský komplex od Čestmíra Pelikána:

V našich dějinách se s jistou pravidelností objevuje příznačný úkaz: snaha omluvit vlastní selhání cizím zaviněním. S tím je úzce spojena i neschopnost přiznat si dřívější chyby.

Další problematickou linií interpretace je téma „zrady mocností“. Toto klišé je klíčovým bodem všech dosavadních výkladů, bez ohledu na to, z které strany pocházejí. Tesař ale vysvětluje, že v tomto ohledu šlo spíš o selhání československé diplomacie v psychologické válce o mínění světové veřejnosti, kdy se Hitlerovým vyjednavačům podařilo zvítězit na celé čáře a přesvědčit svět, že jemu jde o zachování míru i za cenu kompromisů a že Beneš se snaží rozpoutat válku. Snažili se vůbec čeští diplomaté argumentovat tím, že by to byla válka za demokratické svobody a lidská práva proti totalitnímu fašistickému režimu, a nikoli válka o sporná území, válka způsobená problémem národnostní menšiny?

 

Prvním z oněch charakteristických rysů národní povahy, který se plně projevil právě okolo Mnichova, je pasivní, vyčkávací postoj. Například celá situace byla inscenována politickým vedením země jako divadlo, ve kterém se neustále, až do posledního okamžiku očekává závěrečné rozuzlení typu deux ex machina neboli zásah Francie a Británie v náš prospěch. Je to téměř jako struktura, prostupující celou společnost: občan se spoléhá na úřady, úřady se spoléhají na armádu, armáda důvěřuje svému vrchnímu veliteli, Beneš věří ve Společnost národů atd. Je to výraz nevstřebané demokratičnosti, přežitek habsburské monarchie, víra v mocnáře?

V tomto světle se zdá, že možná ani komunistický režim neznamenal tolik morální devastaci národa, jako spíš nepříjemné a nedobrovolné přiznání si vlastních možností.

Legie barbarů


Později, už jako legionáře, Pazderku překvapil údiv italských důstojníků, že se všichni Češi umí podepsat na výplatní listinu.

(Pavel Heřmánek: Zápisky z jižního bojiště, ĎaS 1/2016)

Vojáci [čs. legionáři v Rusku, resp. na Ukrajině] se neomezovali na pochutiny, které dostali. Krádeže se stali standardním postupem. (…) Československé oddíly obdržely povolení rekvírovat za náhradu v ukrajinských usedlostech (…) Ukrajinští vesničané se však na mnoha místech bránili rekvizicím a chránili jídlo i se zbraní v ruce. Češi nezůstávali těmto údajným banditům dlužni, nemálo jich pobili v bitkách a chycené často popravili bez soudu.

(Dalibor Vácha: Knedlíky na frontě, ĎaS 1/2016)

Pivař proti pivu


Mám rád pivo? Ano. Piji pivo? Ano. Možná dokonce víc, než by bylo zdrávo. Podporuji nápad ministra financí Babiše na snížení daně z točeného piva? Ne. Česko má problémy s alkoholismem (to že spousta Čechů považuji alkoholismus za normální a přirozený ještě neznamená, že je zdravý a nepředstavuje problém) a podporovat ho snižováním daně z alkoholických nápojů je hloupost. A pivo alkoholický nápoj je. Situace, kdy je pivo v našich restauracích levnější než voda (která kolikrát chybí v nabídce vůbec), je absurdní a není jediný důvod ji ještě podporovat. Babišův návrh bych dokázal podpořit za jediné podmínky: že by zároveň se snížením daně z piva bylo hospodám a restauracím zákonem přikázáno, že musí mít v nabídce pitnou vodu zdarma.

Pozor, jedu!


Od nového roku budou mít řidiči možnost pořídit si na svá auta registrační značky podle svého přání. Změna zákona, která to umožňuje, je podle mě jedna z nejzbytečnějších a nejhloupějších, která kdy z našeho parlamentu vzešla. Nejde jen o to, že je to podobné, jako kdyby si lidé mohli vybírat rodné číslo nebo barvu pasu. Jde především o to, kdo a proč si takové značky na přání pořídí. Nebude to s největší pravděpodobností někdo, kdo si tak bude chtít něco kompenzovat, nebo někdo, kdo tak bude chtít vyjádřit svoji individualitu a identitu? Jenže na silnice žádná individualita nepatří, na silnici je úplně jedno, komu to které auto patří, nebo kdo ho řídí, na silnici jde jen o to, aby všichni dodržovali pravidla a neohrožovali ostatní. A teď najednou ti, pro které je auto a řízení smyslem života, budou moci křičet do světa: „Pozor, jedu! Jděte mi z cesty, nepřekážejte mi, nezastavujte mě, vidíte přece, že to jsem já.“