Zvůle projevu


Nejnovější pozdvižení na vsi vyvolal návrh skupiny poslanců na zavedení (chcete-li obnovení) trestného činu Hanobení prezidenta republiky. Hned se zvedla vlna nevole,  že by to bylo brutální omezení slova a projevu a masy aktivizovaných „pražských kavárníků“ začaly jako výraz občanské neposlušnosti na a důkaz toho, že si svobodu projevu vzít nenechají, prezidentovi hromadně spílat slovy nehledanými, takže bylo během pár hodin na sociálních sítích namrdáno, nakremlováno a načůrákováno víc, než v pajzlu IV. cenové skupiny za týden. Osobně si nejsem ani zdaleka jistý, že takový paragraf potřebujeme. že by nešly použít paragrafy již existující, čím si ale jistý jsem, že hulvátství není totéž, co svoboda projevu.

Proboha, co je tohle za lidi, že pro pocit svobody potřebují někomu sprostě nadávat? Jistě, i já občas kleji, že by se u toho i pohanský dlaždič červenal, ale nikdy si u toho nepřipadám svobodný, ba právě naopak, uvědomuji si, jak jsem spoutaný bezmocí a emocemi. Kdyby si ti bojovníci za záchranu svobody slova ten poslanecký návrh přečetli, tak by zjistili, že se tam nikde nepíše nic o tom, že by se prezident nesměl kritizovat, karikovat, parodovat, ba dokonce zesměšňovat, jen že se nesmí hanobit a rušit výkon jeho pravomoci, což chápu tak, že si z něj nesmíte dělat srandu při kladení věnců u hrobu neznámého vojína. Tedy zákaz něčeho, co slušní a vzdělaní lidé, za které se ti panikáři sami tak rádi prohlašují, nedělají.

Svoboda projevu je svobodou právě proto, že je omezená svobodou a důstojností druhého. Bez takového omezení nejde o svobodu, ale o zvůli. Ta masivní vlna volání po obraně svobody projevu není ve skutečnosti ničím jiným, než voláním po zachování zvůle projevu. Svoboda projevu ohrožena není, jen pseudosvoboda hrubé neslušnosti.

Zhrzená rusofóbie


Mé odhodlání nekomentovat překvapivý (nikoliv senzační) úspěch Donalda Trumpa v amerických prezidentských volbách dostává tváří v tvář vývoji událostí vážné trhliny. Už jsem poměrně hlasité a ostré odmítnutí některých Američanů respektovat výsledek voleb by stálo za zmínku. zejména s ohledem na mantru „USA náš vzor“ a blížící se prezidentské volby u nás. Mne však mnohem více zaujala panika, která po Trumpově úspěchu zachvátila početné řady českých i evropských rusofóbů, kteří se obávají, že s nástupem Trumpa do úřadu bude protiruský osten americké zahraniční politiky oslaben a že Trump začne z Putinem nejenom mluvit, ale že se s ním i domluví. Zrada, hrůza, konec světa, jistoty se hroutí, přestup ze Sparty do Slávie je na spadnutí. To už by rovnou mohl mít Adidas čtyři pruhy. Bez dědičného nepřítele nelze žít. Kdo potom budeme, když je o USA opřená rusofóbie základním kamenem naší identity? Není ani tak těžké říct, kde se  v lidech ta potřeba nepřítele bere, jako se s tím smířit. Že nezanedbatelná část populace místo radosti z naděje na spolupráci šílí z možnosti oslabení konfrontace pro mne – a pořád tajně doufám, že nejenom pro mě – zůstane asi napořád zdrojem údivu a frustrace. A teď k tomu připočtěte zděšení z toho, že se USA možná vojensky a politicky stáhnou z Evropy a Evropané se místo plnění příkazů z Washingtonu budou muset rozhodovat sami a sami nést odpovědnost. Opět panika, tentokráte podobná panice otroka, kterému pohrozí svobodou. I když si valné iluze o racionalizaci a deeskalaci americké zahraniční politiky nedělám, nechtěl bych být teď v kůži liberálního demokrata, protože ten stres z hroutících se jistot musí obrovský.

Hlubina práva


Desatero je možná archaické a drakonické, ale nikdo mu nemůže upřít jednoduchost a srozumitelnost. Moderní právní systémy jsou ovšem mnohem sofistikovanější, takže plodí situace, ze kterých pak vznikají články jako Ústavní soud: Nezabavitelná část důchodu nemůže být postižena exekucí. Zřejmě jen v moderních právních systémech může být obrat „nezabavitelná část“ předmětem sporů a pochybností a dostat se až k Ústavnímu soudu, přestože by vůbec neměl opustit kancelář exekutora, jak je jasný. Ale co kdyby nebyl? Zkusit se to musí. A zřejmě jen v moderních právních systémech nelze tuto nezabavitelnost zdůvodnit lidskou důstojností, ale musí být, u dlužníka poněkud paradoxně, opřena o ochranu vlastnictví. Náš právní řád se stává světem sám pro sebe, který je bez kvalifikovaného průvodce (právníka) laikovi těžko srozumitelný, až nedostupný. Jak ale má mít k takovému právu laik důvěru? Kde brát právní jistoty, když se nelze spolehnout ani na to, co znamená „nezabavitelná část“?

Ještě ke státním vyznamenáním


Nejprve ještě poznámky k Bradymu: přečetl jsem si s ním rozhovor a musím konstatovat, že je to sympatický a rozumný stařík, který navíc ze všech aktérů „kauzy Brady“ působí zdaleka nejpříčetněji, a nevidím jediný důvod, proč jej neocenit. Zároveň ale pořád nevidím jediný důvod, proč ocenit zrovna jeho, nějaké to „extra“, čím by se jeho příběh lišil od příběhů jiných koncentráčníků, kteří státní vyznamenání ještě nedostali. Také bych, vzhledem k tomu, že mu z vlastní rodiny mnoho nezbylo,  nebyl tak přísný na to, jestli je či není pokrevním strýcem Hermana.Bazírovat na příbuzenství podle krve zavání Norimberskými zákony. Když chce mít Hermana za synovce, ať si ho s pánem bohem mám (mezi námi, žádná výhra to jistě nebude).

Co jsem chtěl ale říct hlavně (a možná to nakonec bude kratší), je poznámky k seznamu vyznamenaných: podle mne v něm příliš velký díl připadá na vyznamenání in memoriam. Ti ocenění si ho si jistě zaslouží, ale proč žít pořád v minulosti? Proč neocenit – třeba i nějakým novým řádem či vyznamenáním – živé? Byl by to způsob, jak dát najevo, jaké činy a postoje od občanů stát očekává v současnosti. V dobrém, i zlém. Uvědomuji si, že by s tím byly spojeny mnohé kontroverze, ostatně i v tom letošním seznamu je několik sporných jmen (v kterém ale nebylo), ale to riziko je, myslím, nutné. Pro udělení státního vyznamenání by mělo být potřeba něco víc, než být ve správný čas na správném místě, jako třeba v roce 1953 v Jáchymově, nebo v roce 1941 v Terezíně.Státní vyznamenání by mělo být za to, to občan udělal pro jiné, ne za to, co jemu udělali jiní.

Kdo je Brady?


Jiří Brady, muž, který s posledních dnech a týdnech bez nadsázky hýbe státem, byl ještě před pár týdny, snad s výjimkou hrstky historiků, naprosto neznámý. Pak se stal ústřední postavou aféry „daj-li medaili nebo nedaj-li medaili“ a od té doby je ho všude plno a medaile a ocenění se na něj jen sypou. Ale za co? Kdo vlastně je Jiří Brady, muž, o němž se buď mělo mluvit už dávno, nebo naopak i nadále mlčet? Asi by to šlo dohledat v archivech či na internetu, ale v případě muže, z jehož (ne)ocenění prezidentem se stalo takové politikum, bych čekal, že se to dozvím od těch politiků, kteří se s ním teď nechávají tak houfně fotit. Čekal bych, že v takového situace se po důvodech jeho ocenění nebudu muset pídit sám, ale že je dostanu naservírované na stříbrném podnose. Jenže zatím jsem se dozvěděl jenom to, že byl za války v koncentráku, což je sice smutné, ale bohužel nikoliv výjimečné, že je strýcem ministra Hermana (jak to, že v této souvislosti ještě nebyla řeč o možném nepotismu?) a že mu prezident Zeman odmítl udělit medaili, kterou mu prve udělit chtěl. To všechno je jistě zajímavé, ale na státní vyznamenání to nestačí. Alespoň tedy doufám. Takže kdo ten Brady vlastně je, co vykonal tak výjimečného, čím si to (ne)státní vyznamenání zasloužil? Nevím, ač bych jako občan vědět měl i bez toho, abych po tom musel složitě pátrat. Mě zkrátka nestačí, že mi vláda, opozice nebo Pražská kavárna řekne: „Na, tady máš hrdinu a padouch je tamhle na Hradě.“ Já chci víc, tím víc, čím méně mi toho nabízejí.

Vytrestaný rusofob


Příběh pobytu ruského umělce (říkejme mu tak, když si sám tak chce říkat) Vorotkina a torza jeho skupiny (teď už vlastně rodiny) Vojna v Čechách je směšný, trapný i poučný zároveň. Pan Vorotkin byl v Praze nedávno zatčen, ovšem jak se ukázalo, nebylo to kvůli tomu, že na něj byl v Rusku vydán mezinárodní zatykač, ale proto, že kradl v obchodě. A nekradl proto, že by byl na útěku a neměl pro sebe a pro děti co do úst, ale kradl z principu (jak sám říká, „osvobozoval zboží od jeho ceny“). V Čechách také nebyl tou dobou první den a neutekl sem z Ruska, ale přicestoval z Vídně po té, co před tím cestoval po Evropě.

Pokračovat ve čtení „Vytrestaný rusofob“

Český ráj to na pohled


Několik pečlivě vybraných obrázků z letošní dovolené v Českém ráji. Přemýšlel jsem, jakým komentářem je doprovodit, aby to  v rámci blogu bylo stylové – a také vymyslel – ale pak jsem si to zase rozmyslel a řeknu jen tolik, že až mi zase bude někdo „dobře“ radit, abych se odstěhoval do Severní Koree, tak tady má několik z řady mých dobrých důvodů, proč se nikam stěhovat nehodlám.

Už se vymkla


Doba vymknuta z kloubů šílí, jak na vlastní kůži zažil v Brně Matěj Hollan:

Tak jsem tam došel s mírným zpožděním a vidím, že kolegové mizí pryč. S velmi zvláštním důvodem – na Matěje, předsedu parlamentní strany, tam začali verbálně, avšak důrazně a s výhružkama násilí útočit nějací borci, že on rozhodně do této hospody nesmí. Bylo to velmi nepříjemné, ne jen hospodské tlachání. (…) Volám tedy a najedou ke mně přistoupili velice důrazně dva štamgasti, se kterými se znám od vidění mnoho let, kdy se U Poutníka potkáváme. „Vypadni, nebo ti rozbijeme hubu… Dopiješ to pivo a vypadneš pryč, do týhle hospody už nepáchneš, tady pro tebe není místo… Stropnickýho sem tahat nebudeš… Refugees NOT welcome!!!“ (…) Ta hlavní nabušená korba nebyl nějaký anonymní týpek odvedle. Byl to profesionální advokát trestního práva. Byl to obhájce Dahlgrena, Richard Špíšek, se kterým jsem se nedávno bavil o tom, jak je hrozné, že lidé i blízké okolí na něj nadávají, že Dahlgrena hájí a uplatňují tu zvrácenou logiku, že advokát obžalovaného je taky vlastně tak trochu vrah.

Tak nějak chci věřit, že to je kec, hoax, nějaká umělecká performance, ale bohužel rozklad společnosti, který nevyhnutelně vede k podobným koncům, je nepřehlédnutelný. Strach, nenávist, agrese… Jedněm vadí uprchlíci, druhým údajní ruští agenti a třetí si vzpomněli na staré dobré Cikány, ale všichni dohromady posouvají společnost někam, odkud už nemusí být návratu. Asi bych se i já měl začít bát. Ne Rusů, ne Syřanů, ale Čechů.

 

Vítěz chce psát dějiny


Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“ Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“ Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost) je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou. Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní. Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.