Když jde o NATO, musí jít zákony i ústava stranou

Vysílání vojáků do misí odporuje ústavě, zjistili poslanci. Běží to tak už kolik let, ale tentokrát se zákonodárci rozhodli k tomu postavit čelem a změnit – ústavu. No ano, pokud nějaký zákon nebo dokonce sama ústava překážejí NATO, tak se v horším případě ignorují a v tom lepším změní. Že by se snad měly zákony dodržovat a přehodnotit náš vztah k NATO tak, aby byl v souladu s ústavním pořádkem republiky, to našim poslancům snad ani na mysl nepřišlo.

Pokračovat ve čtení „Když jde o NATO, musí jít zákony i ústava stranou“ →

Otevřený dopis prezidentu Zemanovi

Vážený pane prezidente,

chtěl bych Vás poprosit, pokud to bude jen trošku možné, nenechte se ani zastrašit ani zkorumpovat, a do té Moskvy na oslavy vítězství nad nacismem jeďte. Je to důležité zejména dnes, kdy vidíme snahy o revizi příčin a výsledků druhé světové války a tón veřejné debaty udávají lidé, kteří by se při snaze o dosažení svých cílů – nebo lépe řečeno cílů, které za své považují – neštítili ani války v jakékoliv její podobně. Jeďte do Moskvy jako vyslanec těch, kteří ještě znají stud a lidskost a nechtějí pro své vlastní pohodlí a bezpečí lhát.

Pokud by se snad vláda České republiky pokusila Vaši cestu nějakým administrativním úskokem překazit, například odmítnutím jejího financování, jsem připraven – a jistě teď nemluvím jen za sebe – Vám na ni přispět. Nikoliv proto, že bych Vás považoval za potřebného, ale jako čin občanské neposlušnosti.

V úctě váš volič

Panu místodržícímu s láskou

Vždycky jsem si myslel, že rozdíl mezi velvyslancem a místodržícím je v tom, že velvyslanec se nevměšuje do vnitřních záležitostí hostitelského státu. Z tohoto pohledu mi také úkolování českého prezidenta americkým velvyslancem přišlo, mírně řečeno, nediplomatické. Ale protože je nemožné, že by se mýlil pan americký velvyslanec (maminka, americký velvyslanec a ČT24 mají přece vždycky pravdu), nutně z toho plyne, že ten, kdo ne zcela pochopil podstatu vztahu ČR a USA, jsem nejenom já, ale i český prezident Zeman, který vměšování americké ambasády do suverenity nejenom své, ale celé České republiky, razantně odmítl. Jenže kdyby měl pravdu, tak by se za něj přece postavilo nejenom ministerstvo zahraničí, ale celá vláda, o médiích nemluvě. No a protože premiér vypeskoval prezidenta, a nikoliv velvyslance (a zřejmě se panu velvyslanci omluvil, což je sice jen spekulace, ale z tónu Sobotkova vyjádření logicky vyplývající), nezbývá, než z toho vyvodit, že ten pocit národní hrdosti a uspokojení nad vlastním rozhodnutím v prezidentských volbách, který jsem po Zemanově odmítnutí amerického vměšování na chvíli pocítil, byl sice příjemný, ale zcela nemístný, protože přinejmenším v případě amerického velvyslance platí, že funguje i jako místodržící. A není jeho chyba, že tento drobný, ale podstatný detail, nebyl českým občanům náležitě vysvětlen a zdůrazněn. Panu místodržícímu se proto alespoň za sebe omlouvám a slibuji, že zapomenu vše, co jsem se učil a četl o historii Druhé světové války a roli USA ve světě za posledních 100 let a před případnými dalšími volbami (které ovšem panu místodržícímu nedoporučuji povolit, protože za Čechy nemůže nikdo ručit, dokonce ani Klvaňa se Schwarzenbergem ne) si vyžádám u něj na ambasádě instrukce. Českou vládu bych potom požádal, aby, nejlépe ve spolupráci s americkou armádou, uspořádala masivní osvětovou kampaň, aby Češi nebyli zbytečně zmatení Ústavou, ale věděli jasně a zřetelně, jak na tom jsou a komu to tady patří.

Vánoční lament

Tato země nevzkvétá, jediné, co tu kvete, je blbost. A jestli přece tu a tam maloučko povykvete, rozhodně kvete pod své možnosti. Nemůže za to žádná přírodní katastrofa, žádný vnější nepřítel, žádná nepřízeň osudu, ale jen a pouze svobodná vůle jejích obyvatel, kteří se rozhodli, že místo toho, co je spojuje, budou hledat to, co je rozděluje, že nebudou hledat způsoby, jak žít v míru, ale důvody, proč vést válku. Zatím jen válku slov, ale podle všeho by se neštítili ani té skutečné. A proč? Protože si pletou svobodu se svévolí, slušnost s nesmiřitelností a zásadovost s neústupností, protože propadli bludu, že nemají nic společného, že jeden druhého nepotřebují, že ostatní lidé jsou jen nekalá konkurence a kořist. Pokud vám to připomíná starozákonní legendu a Babylonu, tak ta podobnost není náhodná, až na to, že příčinou dnes není rozmar kteréhosi boha, ale jen a pouze obyčejná lidská blbost a schopnost zneužívat a být zneužíván. Ale proto také není tato poznámka pesimistická, jak by se mohlo na první pohled znát, ale navýsost optimistická – je-li totiž něco jen naše naše vlastní hloupé rozhodnutí, můžeme to změnit. Nebude to snadné, vlastně je to jedna z nejtěžších věcí na světě, ale je to možné. Máme to ve svých rukou, nejdřív to ale musíme dostat do svých hlav a nahradit tím ten svinčík, který tam máme teď.

Frajer, nebo hrdina?

Bývalý vojenský lékař, mj. velitel 11. polní nemocníce v Afghánistánu, pplk. v.z. MUDr. Marek Obrtel, se rozhodl na protest proti NATO požádat o „odejmutí vyznamenání z vojenských operací AČR pod hlavičkou NATO“. Včera o tom napsaly Parlamentní listy – a tím to zhaslo, všude jinde ticho po pěšině. Lidovky nic, Novinky nic, Dnes nic, Aktuálně nic… žádný div, taková zpráva se dnes nehodí, je příliš rušivá, kazí obraz Čechů jako k NATO loajálních a k Rusku nepřátelských. Na druhou stranu, kdyby se začalo o Obrtelově gestu psát ve velkém, udělají z něj noviny blázna, hlupáka, nevzdělance, zrádce a raritu. Toho rizika, že bude zesměšněn, zdiskreditován a korunován obludnou psí hlavou, si musel být Marek Obrtel vědom, a přesto do toho šel napsal ministru obrany a vládě otevřený dopis. V dnešní rozjitřené a vybičované atmosféře to není jen frajeřina, ale odvaha srovnatelná minimálně s tou, kterou si před lety žádal podpis pod Chartou 77.

Pokračovat ve čtení „Frajer, nebo hrdina?“ →

Armáda opět ustupuje

Tak jako v roce 1938 vydala armáda ČSR bez boje Němcům a v roce 1968 ČSSR Sovětům, vydala v roce 2014 vojenský újezd Brdy developerům a spekulantům. Nejenom bez odporu, ale dokonce beze slova protestu. A na rozdíl od let 1938 a 1968 i bez zájmu veřejnosti, které čím dál tím víc jedno, co se s rozkradenou zemí stane. Armáda tak byla asi poslední institucí, která mohla Brdy před „pokrokem“ a „rozvojem“ uchránit, jenže se jich vzdala, že prý je nepotřebuje. Ale i kdyby je nepotřebovala, copak Brdy nejsou částí země, již má chránit? Jenže zvyk je železná košile, a tak se armáda opět stáhla. Ale co také od pomocných sborů NATO čekat jiného?

Tajemství pana herce

Četl jsem teď rozhovor s jedním panem hercem a zase jsem se musel pozastavit nad tím, proč Češi považují dobrého herce automaticky za dobrého a moudrého člověka a proč vůbec mají herci ve společnosti tak výjimečné postavení? Proč jsou herci považování za autoritu morální, politickou i kuchařskou? Chápu, proč ne politici, ale proč ne vědci, výtvarníci nebo kadeřníci? Proč zrovna herci? A když je to navíc Pan Herec, tak to už je přímo národní svátost. Přitom přece i dobrý herec může být jinak blbec, stejně jako může být jinak blbec prvotřídní vědec, či naopak úplný blbec může být jinak dobrým člověkem.

Svědek umírajícího státu

Pokud platí, že státy se udržují těmi ideály, na nichž vnikly, pak je pozapomenutá lipanská mohyla němým svědkem skomírající České republiky. Opuštěný a snad i nepohodlný svědek úsilí o vlastní stát, který je dnes mementem toho, jak jsme se ideálům, z nichž moderní česká státnost vyrůstala, vzdálili. Ty tam jsou tisícihlavé tábory lidu na místě jedné z našich „slavných proher“, dnes k lipanské mohyle zabloudí jen místní pejskaři, pár chlapíků s draky, kteří určitě nepřišli kvůli kvůli historii, ale spíše kvůli větru, a jinak nikdo, kdo by vypadal, že ho zajímá samo místo, kde se psaly dějiny. Psaly se zde totiž jiné dějiny, než které se dnes učíme, dějiny, ve kterých bylo husitství slavnou epizodou českých a porážka v bitvě u Lipan (1434) tragédií, z níž se český lid vzpamatovával po staletí. Dnes se ale pomalu ze slávy stává ostuda a z husitů banda zdivočelých „teroristů“, kteří bourali přirozený řád světa a nerespektovali ani církev, ani panstvo. Pokračovat ve čtení „Svědek umírajícího státu“ →

Extrémista, terorista, jehovista, komunista

Jestli je mezi českými politiky nějaký opravdový exot, tak to není Karel Schwarzenberg, ale Matěj Stropnický, jak může vidět každý, kdo si přečte tento rozhovor s náměstkem pražské primátorky. Matěj Stropnický nehraje jen za jiný tým, on hraje vlastní hru podle vlastních pravidel a pro mainstream bude tak cizí a nepochopitelný, že se ho buď pokusí z politiky vyštvat, nebo ho bude naprosto ignorovat. Matěj Stropnický totiž nejenom že za suveréna ve městě nepovažuje developery, ale obec, on říká i takovéhle věci:

[Zeptala jsem se záměrně, neboť o vás je známo, že nemáte auto.]
Ale já nechodím jen pěšky, pochopitelně se přepravuji veřejnou dopravou a na celostátní úrovni železnicí. A to už je zelené téma.

[Jste zkrátka vzorový zelený. Nevlastníte vůz, bydlíte v podnájmu, nemáte cenné papíry. Někoho možná napadne, že když jste tak nemajetný, jdete si do velké politiky přivydělat.]

Jasně. Ta otázka se nabízí. (…) Mě majetek obtěžuje a zdržuje. Snažím se ho ze svého života eliminovat, jak to jen jde. Tady vidíte můj telefon (ukazuje starou Nokii), navíc jsem dost antitechnický typ. V dubnu se mi rozbil domácí počítač, uběhl květen, červen, trochu mi chyběl, ale pomalu přestal, a tak jsem si nový nekoupil. Nemám spotřebiče ani sporák. (…) Jediné, co mám doma, je velká knihovna. Nevím, proč bych měl chtít zbohatnout. Peníze a majetek mě nelákají, protože mi nic nového neumožňují, naopak berou čas.

Pro systém není nejnebezpečnější ten, kdo ho chce svrhnout, ale ten, nad kým nemá systém žádnou moc. A Matěj Stropnický se zdá být právě takovým mužem mimo, na kterého systém nemá páky, protože mu jako úplatek nabízí něco, o co Stropnický ze své podstaty neumí. A systém je tak zahleděný do sebe, že ničím jiným než majetkem korumpovat nedokáže. Tohle bude – doufejme! – ještě zajímavé.

Suveréénitáá

Komunisté se jezdili do Moskvy učit, demokraté si jezdí do Washingtonu pro instrukce a na kobereček. Jestli přišel někdy čas se stydět za českého politika, tak nebylo kvůli pár obhroublým výrazům prezidenta Zemana, ani kvůli jeho konstruktivnímu a nekonfrontačnímu přístupu k Rusku, ale včera kvůli servilitě premiéra Sobotky hraničící se zbabělostí, který se neohradil proti vměšování se amerických představitelů do vnitřních záležitostí ČR a nezastal se svého prezidenta před neomaleným kádrováním jakéhosi amerického senátora (Senátor McCain se opřel do Zemana kvůli jeho sympatiím k Rusku), ale naopak ve zjevné snaze zalíbit se svým americkým protějškům (nebo by snad bylo na místě napsat pánům?) vypeskoval náměstka ministra zahraničí za to, že nedělá politiku podle požadavků USA (Vláda se hlásí k Havlovu odkazu a náměstek Drulák to musí respektovat). Samozřejmě, že lze s USA spolupracovat a vyhovět jim, když o to požádají, ale aby USA údajně suverénní Česko takto úkolovaly a český premiér ve Washingtonu v uctivém předklonu úslužně žmoulal čepici a dělal americké administrativě poslíčka, to je trochu moc. Ale snad teď alespoň Češi lépe pochopí, jak to s tou naší svobodou a suverenitou vlastně je. Jestliže pod Moskvou byla naše suverenita omezená, alespoň se poctivě přiznávalo, jak to s ní vlastně je. Pod Washingtonem je naše suverenita pro změnu sdílená, což evidentně znamená tolik, že nám USA na revanš za to, že jsme jim dovolili si část naší suverenity vzít, dovolují jim sloužit. Přiznejme si poctivě, že rozdíl mezi Moskvou a Washingtonem je pouze kosmetický.