Štítek: geopolitika

Proč a komu vadilo a vadí Rusko?


Našel jsem výborný text Ivo Šebestíka Proč a komu vadilo a vadí Rusko? ze kterého vybírám to, co šlo bez ztráty srozumitelnosti vybrat. Historický exkurs v druhé části už se tak dobře „vykrást“ nedal, ale o to víc důvodů máte si ho přečíst.

Pokračovat ve čtení „Proč a komu vadilo a vadí Rusko?“ →

Víc, než trh


To nejde, trh to tak nechce. Kolikrát už jsme slyšeli takové zdůvodnění, když byla o řeč hledání receptů na problémy nerovnosti, nezaměstnanosti, diskriminace, bezdomovectví, životního prostředí, chudoby či zdravotní péče? S trhem nikdo nehne, trh nikdo nepřetlačí, a vlády a parlamenty už vůbec ne, trh si stejně nakonec prosadí svou, to standardní argumentace proti snahám o regulaci trhu. A pak si najednou pár politiků vymyslí protiruské sankce a najednou to jde. Najednou je úplně jedno, že trh by s Ruskem obchodovat chtěl, politici řekli a ne a s obchodem je utrum. Jak to, že najednou to jde? Najednou je politika, která jinak stojí před trhem v úslužném předklonu, víc než trh? Že ono by to bylo bývalo šlo i před tím, jenom se nechtělo a hledaly se výmluvy? Teď naopak na důvodech pro a proti vůbec nezáleží a prostě se to udělá. Jak se ukazuje, je trh víc, než člověk, ale imperialismus je víc, než trh.

Není nic staršího než včerejší nepřítel


Vzpomínáte ještě, jak byl Írán země Zla a Íránci zlí a zákeřní barbaři, kteří jedli malé děti za syrova a ani si je nesolili a nás nenáviděli, protože jsme byli civilizačně nad nimi a chtěli po nás střílet rakety, aby to svoje zlou zloucí přinesli i k nám? Určitě vzpomínáte, vždyť to není tak dlouho. Takže vzpomínáte si? Tak na to rychle zapomeňte, protože země Zla je opět staré dobré Rusko a zlí a zákeřní barbaři, kteří jedí malé děti za syrova a ani si je nesolí a nás nenávidí, protože jsme civilizačně nad nimi a chtějí nás okupovat, jsou opět staří dobří Rusové, takže Íránce za nepřítele už tak nutně nepotřebujeme a Íránci teď budou na naší straně, protože nám budou dodávat plyn, abychom ho nemuseli kupovat od těch ošklivých Rusů, kterým ho Pánbůh v nějaké slabší chvilce nespravedlivě nadělil. Už nebudeme pacifikovat Írán sankcemi, teď s ním budeme čile obchodovat. A včerejší nepřátelství na život a na smrt? Kdyby zapomenuto, ono jako kdyby vůbec neexistovalo.

Cherchez la fanatique


Arabista Miloš Mendel v zajímavém rozhovoru pro Aktuálně.cz:

Otázka: Vidíte základní chybu v tom, že Spojené státy v roce 2003 napadly Irák a svrhly Saddáma Husajna?

Odpověď:Ano, byla to obrovská strategická chyba, vycházející z ideových základů křesťanského fundamentalismu v onom biblickém pásu (biblical belt) na americkém Jihu a Středozápadě, jímž se zhruba od roku 1997 inspirovalo konzervativní křídlo Republikánské strany. Se svými americkými i dalšími kolegy jsme si na jaře roku 2003 stále mysleli, že ten radikálně náboženský diskurs kolem příprav útoku na Irák je jen jakési ideologické mlžení, že jde ve skutečnosti o promyšlený geopolitický záměr ovládnout území ve strategicky důležité oblasti světa. Ale šlo především o mesianistickou snahu rozvrátit staré uspořádání a na stříbrném podnosu přinést Iráčanům svobodu a demokracii.

Pozn. 1: Jaký je rozdíl mezi fanatikem islámským a křesťanským? Proč jednoho tolerujeme, ne-li přímo oslavujeme, a druhého zatracujeme?

Pozn. 2: Pamatuji si jakýsi dokument o 1. válce v Iráku (též 1. válce v Zálivu), ve kterém tehdejší velitel vojsk americké koalice vyprávěl, jak přesvědčoval – a nakonec úspěšně přesvědčil – amerického prezidenta G. Bushe staršího, aby netáhl dál na Bagdád a nesvrhával Saddáma. Argumentoval tím, že vojensky by to sice bylo snadné, protože irácká armáda je zlomená, ale znamenalo by to, že dalších dvacet třicet let, ne-li déle, budou USA muset Irák okupovat a provozovat irácký stát, nechtějí-li v oblasti opravdu velké problémy.

Lepší špatný mír, než dobrá válka


Byli jsme v sobotu s dětmi na Letní Letné a nebyli jsme tam zdaleka sami – i díky hezkému počasí tam byly rodin spousty. A všichni byli tak veselí, spokojení a bezstarostní… bodejť by také nebyli, když největší strach mohli mít maximálně z toho, jestli dobře uvidí na divadlo, a bát se mohli maximálně toho, aby ve stánku se slanými palačinkami nedošel kozí sýr.

Pokračovat ve čtení „Lepší špatný mír, než dobrá válka“ →

Konec americké hegemonie


Oskar Krejčí: Nehledejte v nové podobě konfliktu žádnou velkou strategii Washingtonu:

Po porážce Sovětského svazu ve studené válce zde zůstala jediná supervelmoc: Spojené státy. Staly se hegemonem. Měly nejvýkonnější ekonomiku a nejsilnější armádu. (…) Dnes je zřejmé, že americké hospodářství nestačí na výkon role hegemona (…) Vznikají nezávislé informační prostory, které nerespektují embarga západních agentur a chápou jinak pořadí významu událostí. (…) Řečeno jednoduše, končí období americké hegemonie. Takovéto změny mohou proběhnout v poklidu, když si je odcházející hegemon vědom své slabosti a dohodne se s ostatními mocnostmi. Nebo se může usilovně snažit o zachování svých privilegií – a to třeba i válkou.

Jenže ti, kdo dnes rozhodují o zahraniční politice USA, se snaží měnit techniky, ale zachovali strategický cíl – udržet hegemonii USA. Žijí uzavřeni v geopolitických stereotypech. (…) Obamovy Spojené státy jsou pak zpětně plny nedůvěry ke spojencům, kteří nepatří k anglosaskému světu. (…) Výsledkem této zmatené unitární politiky USA je narůstající chaos ve světě.

Likvidace sekulárních arabských režimů podpořila fundamentalisty – což nutně komplikuje situaci Západu, Ruska, Izraele, ale i Íránu. (…) Pozoruhodné je spojenectví západních liberálů s feudály proti arabským socialistům, které se opírá o pestré ekonomické motivy: dělení zisku, způsob podnikání, korupci.

Nehledejte v nové podobě konfliktu v Iráku žádnou velkou strategii Washingtonu. Jde především o neschopnost pochopit souvislosti a o prohlubující se nedostatek vlastních zdrojů pro hegemonistou politiku.

Nebezpečí velké války, tedy války, v níž dojde k přímé vojenské konfrontaci mocností, narůstá.

Změna válečného paradigmatu


Vznikla situace, kdy úderné prostředky stojí víc, než samy cíle úderů. Válka v dřívější podobě (…) už tak není rentabilní. Dnešní moderní armáda – za agrese proti jakémukoli státu – už za přiměřených nákladů není s to vyhrát.  Právě proto vznikla nová koncepce války – válka teroristická za pomoci laciné masové síly, najímané na místě a v okolních zemích. Tisíc nevycvičených ozbrojenců je levnější, než jediný voják, připravený použít soudobé válečné prostředky. Poněvadž teroristická armáda nikomu nepatří, ani odvetný úder není komu zasadit. Jestliže ve standardní válce bojuje armáda proti armádě, pak v teroristické – kde cílem není vítězství, ale válka sama – válčí ozbrojenci proti obyvatelstvu. A ubránit populaci před takovými ozbrojenci není s to žádná armáda na světě. Je-li (v klasické válce) frontou linie střetu, pak frontovou linií teroristické války je celé teritorium dané země. Jejím zadáním je terorizovat místní populaci. Bez konfrontace s armádou se obejde, té se naopak snaží vyhnout. Ti se obyvatelstva, zda je podporuje či ne, neptají, přicházejí je oloupit a vraždit. Nemají potřebu měnit mocenské špičky. Účelem není zemi dobýt. Podstatou teroristické války je zničit ji ekonomicky. Cílem války je chaos, a ne okupace. Teroristická válka je nejrychlejší a nejlacinější způsob, jak zemi  zničit.

(pplk. v.v. Vasilij Pavlov: Z nouze ctnost teroristické války)