Štítek: společnost

Kde je zakopán lev


Ustálené rčení sice zní: „Kde je zakopán pes,“ ale protože bude řeč o armádě a o vojácích, připadá mi lev výstižnější psa. Už jenom proto, že je dražší. Ten lev je zakopán v myšlení lidí, kteří stavějí bezpečnost do protikladu se sociální (sic!) prosperitou a za primární smysl existence státu pokládají zbrojení a přípravu na válku. Velmi dobře je to vidět na tom, co napsal renomovaný publicista věnující se armádě František Šulc:

Toto dilema každého stát se nazývá „zbraně versus máslo“, společenská poptávka určuje, na co bude kladen větší důraz – zda na primární úkol státu. tedy zajištění bezpečnosti, či na sekundární, jako jsou sociální věci, zdravotnictví, ekologie.

Zdravotnictví, sociální zabezpečení, zdravé životní prostředí – a zřejmě i školství, na které pan Šulc zapomněl zřejmě jenom omylem – stojí pro některé lidi v opozici k bezpečnosti, ačkoliv ve skutečnosti jsou její nezbytnou podmínkou. Toto dilema je ale falešné, protože bezpečnost neodvisí od šance na vítězství, ale od šance na mír. A ta je tím vyšší, čím vyšší je sociální prosperita společnosti. Hladové a nevzdělané lidi je jistě snazší navléct do uniforem a nahnat na bitevní pole, aby se následným konfliktem prokázala nezbytnost a prospěšnost zbrojení a definování nepřítele. A nějaký nepřítel definován být musí – a není-li. musí být zkonstruován – protože jinak zvyšování výdajů na zbrojení a omezování investic do sociální prosperity nedává smysl a nelze zdůvodnit.

V myšlení lidí typu Šulce není smyslem státu zajišťovat mír, ale válku, viz následující formulace:

Proto i příprava na válku (korektněji na obranu státu) je věcí veskrze politickou.

Kdo myslí válku, vymyslí – válku.

 

Svátek práce beze práce


Včera byl 1. máj, podle některých „den, kdy lidé dávají najevo své politické přesvědčení“ (ve světě i velmi důrazně a s jasným sdělením, co chtějí, u nás nemastně, neslaně, spíš  z povinnosti a se zmateným sdělením, co nechtějí), jinak též lásky čas, ale též poněkud pozapomenutý Svátek práce. Pozapomenutý a vytěsněný, jako kdybychom se za práci styděli, jako kdyby poctivá práce byla stigmatem minulého režimu. A tak nikoho nenapadne vyjít do ulic a volat, že nejlepší sociální program je práce (i když tuto tezi nerazil Marx, ale Reagan), nikdo netrvá na tom, že kdo pracuje, musí být schopen zajistit důstojné životní podmínky sobě i své rodině, i když právě to by byla důstojnější oslava Svátku práce, než hádání se o EU a uprchlíky. Jenže pracující chudoba a prekarizace jsou pro průměrného Čecha, uštvaného strachem z uprchlíků a běháním mezi druhým a třetím zaměstnáním ve snaze ještě alespoň o měsíc oddálit příchod exekutora, příliš složité a vzdálené pojmy, přestože jimi dnes a denně doslova žije. Práce přestala být symbolem úspěchu, ale naopak selhání, přesně v duchu hesla vy pracujete, my vyděláváme. Letos už je pozdě, ale příští rok bude Svátek práce zase a bude to příležitost říct jasně hlasitě, že kdo pracuje, ten musí vydělávat.

Bůh se na lidi rozhněval a stvořil křesťany


Já jsem včera na ten španělský historický film Agora o pozdně antické filozofce (sic!) Hypatii neměl koukat, teď ho nemůžu dostat z hlavy. Ta tupost, omezenost a agresivita raných křesťanů, jejich nenávist, bigotnost, fanatismus, všechno to, k čemu my se teď hlásíme a co nám má sloužit jako záštita proti údajně agresivnímu islámu, mi bude ještě dlouho strašit v hlavně. Protože tihle magoři, tahle tupá a agresivní hovada, to byli autentičtí nereformovaní křesťané, kteří si s takovým Islámským státem v ničem nezadají. Po humanismu, odpuštění, milosrdenství nikde ani stopy. Tak v čem má být křesťanství jiné, dokonce snad lepší, než islám? V tom, že se k němu hlásíme, že je, na rozdíl od islámu, naše? To nestačí. Možná, že křesťanství nemá jen jednu tvář, ale má-li jich více, pak jedna z nich je určitě tvář totalitního indolentního kultu, který si neváží nikoho a ničeho a ze všeho nejméně rozumu a člověka. Brr… Ach ovšem, já vím, že to je jen film, jenže ten film je v souladu s historickými knihami i křesťanskými legendami, jen to, co je v knihách odbyto jedním odstavcem, je zde rozvinuto, a co je v legendách oslavováno, je zde ukázáno syrové a bez příkras. Jediná naděje na život v míru spočívá v – a v tomhle má Lopatnikov zatracenou pravdu – zřeknutí se náboženství. Všech náboženství. Ale nestačí je jen pasivně ignorovat, je nutné proti nim aktivně bojovat. My Češi bychom mohli začít tím, že si nenecháme místo našeho laxního pseudoateismu vnutit laxní pseudokřesťanství, protože s laxností i povrchností může být jednoho dne konec a my se změníme ve vraždící monstra pyšná na svoji křesťanskou slušnost – vrátíme se ke kořenům.

Primář a socka


Zaujal mě článek o tom, že primář dostal za odebraný řidičský průkaz šanci na odškodnění. Protože jsem si plně vědom toho, jak zkreslovat a zjednodušovat novináři umějí, předesílám, že nejde o konkrétního primáře a konkrétní kauzu, protože čert ví, jak to doopravdy bylo. Přesto mě ale některé aspekty – pokud jsou tedy pravdivé – poněkud, řekněme, no zaskočili. Nejde o to, že by měl pan primář dostat odškodnění, pokud bylo zadržení řidičáku skutečně protiprávní, není co řešit a na odškodnění nárok má. Jde mi o následující dva momenty:

po státu požadoval devadesát tisíc korun jako odškodné za to, že téměř rok nemohl používat automobil a do práce musel dojíždět městskou hromadnou dopravou

prvoinstanční Obvodní soud pro Prahu 1 a následně městský soud v odvolacím řízení věc posoudily nesprávně, když nezkoumaly vznik morální újmy z hlediska K-ova postavení primáře

Z obou totiž plyne, že pro primáře, právě proto, že je to primář, znamená používání MHD zásadní  příkoří. Jinými slovy, stát tu skrze své soudy hlásí k ochraně statusu příslušníka elity a akceptuje jeho nadřazené postavení vůči lidem, kteří musí kvůli svému nižšímu statusu cestování MHD strpět. Jiná – ovšem podobně zvrácená – situace by nastala, pokud by soudy judikovaly, že používáním MHD se děje příkoří každému. 

Pozérské kecy o tom, jak by někdo  do „socky“ nevlezl, tu najednou získávají posvěcení státní autority. A já to beru osobně, protože se cítím dotčen – zkrácen na svých osobnostních právech – tím, že bych měl být považován za občana druhé kategorie jenom proto, že jezdím MHD. Řekl bych to tak: jízda MHD primářovy cti netratí, na rozdíl od jeho povyšování nad ty, kteří jí jezdí.

Konec sociálního státu je myslitelný


I když se pořád najde dost těch, na které nepodmíněný základní příjem působí jako červený hadr na býka, podobně jako ještě nedávno sňatky homosexuálů, před tím volební právo žen a ještě před tím zrušení nevolnictví, skutečnost je taková, že se o něm v poslední době nejenom více hovoří, ale začíná se s ním i experimentovat (Finsko, Nizozemí, Švýcarsko, Ghana, Indie). Na první pohled paradoxně s ním koketují i „kybernetičtí libertariáni“ z amerického Silicon Valley, což se odráží v jisté nedůvěře, zda jde skutečně o koncept přijatelný pro levici (byť ho mnozí, zejména jeho kritici, považují div ne za esenci komunismu), když se těší vážnému zájmu kapitalistů non plus ultra.

Pokračovat ve čtení „Konec sociálního státu je myslitelný“ →

#PanamaPapers


A máme tu další kauzu, ba co dím, skandál: tzv. Panama Papers, čili seznamy ekonomických uprchlíků do daňových rájů, na kterých figurují (i naše) kapitalistické a politické elity. Co k tomu říct? Vše podstatné napsal Lukáš Senft ve své glose Panama Papers v ČR nechceme:

Zatímco se totiž obyčejní lidé dohadují, komu dalšímu zakázat vstup do „pevnosti Evropa“, korporace a nadmíru „pracovití“ úspěšně rabují vnitřek. (…) Čeští vlastenci tak celý rok nadávali na přijímání uprchlíků. „Na ně peníze jsou, ale kdo se postará o naše důchodce, nezaměstnané, opuštěné děti a postižené?“ (…) Jsem zvědavý, zda nyní vyrazí do ulic a budou se ptát skutečných zlodějů. „Pane Kellnere, pane Křetínský, kde jsou peníze na stárnoucí a chudé?“

Pokračovat ve čtení „#PanamaPapers“ →

Spor o inkluzi se sporem o smysl školství


V poslední době se objevila dvě aktivizační témata, která hýbou českou společností: uprchlická krize a inkluzivní vzdělávání. Není to náhoda, že jsou to právě tato dvě, protože obě mají něco společného: víru v segregaci, přesvědčení, že černoch patří do džungle, muslim do pouště, cikán do kriminálu, bezdomovec pod most a handicapovaný do ústavu, zkrátka že zdravé a silné nemá být kontaminováno a konfrontováno nemocným a slabým. Tedy v případě školství, že děti s různými dysfunkcemi a mentálním poruchami nepatří do běžné třídy, což je nejčastěji zdůvodňováno tím, že za prvé budou zdravé děti zdržovat a za druhé se jim budou zdravé děti smát.

Pokračovat ve čtení „Spor o inkluzi se sporem o smysl školství“ →

Největším nepřítelem policie je zákon


Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.

Pokračovat ve čtení „Největším nepřítelem policie je zákon“ →