Odborník žasne, laik se diví a blbec jásá, až se hory zelenají. Nad čím? Nad „geniálním“ a „brilantně“ vyargumentovaným objevem, že současné potíže s imigranty zavinilo Rusko tím, že komunisté prováděli zcela idiotskou politiku dekolonizace ve jménu tzv. práva národů na sebeurčení (zdroj). Ať jsem pátral, jak jsem pátral, žádný náznak ironie jsem nevypátral. Podle všeho to pachatel onoho pamfletu Ziegler myslí vážně. Mýtus o břímě bílého může nejenom že nezemřel, ale naopak žije a má se k světu. I když to smrdí rasismem na sto honů a imperialismem nejméně na padesát, nepochybuji o tom, že před českou justicí jen pan Ziegler v naprostém bezpečí, protože plive tím správným směrem, na rozdíl třeba od takového Kosudise. Přitom opěvování kolonialismu není nic jiného, než opěvování genocidy (k takovému závěru úplně stačí to, co prováděli Belgičané v Kongu). Jenom když tak čtu takový paján na bílého nadčlověka, nemohu se ubránit pochybnostem, jaké že to vlastně jsou, ty naše skvělé hodnoty, jestli to náhodou nejsou násilí, nenávist a nerovnost, kterou pan Ziegler tak oslavuje? Vlna běženců sice skutečně představuje riziko, ale především pro naše pohodlí, až pak pro naše bezpečí, lidé jako pan Ziegler jsou ale nebezpeční všem: nám i běžencům. Ještě že se můžeme před nutností hledat skutečné příčiny problémů schovat do bezpečí smyšlenek a blábolů a problém potom vyřešit sice špatně, ale zato rychle a levně.
Rubrika: Noticky
Jak nakrmit amerického vlka, aby přitom ukrajinská koza zůstala celá
Ten titulek zněl tak slibně: Američtí poslanci zakázali vojenský výcvik ukrajinských radikálů. Že by konečně dali v USA přednost politickému řešení před vojenskou eskalací? Že by začal vítězit rozum? Že by lidem na východě Ukrajina svitla naděje? Ne, ne a ne. Jak se totiž píše uvnitř (a na jiných webech, kde titulek už změnili), zákaz se týká jen praporu Azov. A kolik takových paravojenských praporů na Ukrajině dnes je? Zákaz týkající jednoho jediného praporu nic nemění, navíc jaký je problém prapor Azov prostě přejmenovat, nebo rozpustit? Takže zase nic, válka je pořád v kurzu a na lidi pořád sere pes. Přitom plošný zákaz by mohl být významný první krok k mírovému řešení, významný a nepřehlédnutelný signál. Ale to je tohle plané gesto vlastně také.
Požár Stropnického terasy
Házení zápalných láhví po domech je svinstvo, i když se jedná o dům ministra obrany. Jenže bez rizika pro společnost není ani reakce pana ministra:
Bohužel to nasvědčuje radikalizaci určitých názorových skupin, které stojí proti hodnotám, jež zastáváme. Pro mě to je vlastně potvrzení správnosti nastaveného kurzu ministerstva obrany, které vedu.
Exaltovanost a mučednickou stylizaci tohoto vyjádření totiž zřejmě nelze připsat jen na vrub herecké kvalifikaci pana ministra (prostě přehrává), zejména ne ve světle hledání nebezpečných levicových radikálů v rámci akce Fénix. Opět jsou tu nějací zlí tajemní oni ohrožující naše hodnoty, opět jitření atmosféry strachu a ohrožení. Stropnického terasa sice nezní tak dobře, jako Reichstag, ale s trochou šikovnosti a zlé vůle může zafungovat stejně efektivně.
Víš, co chceš?
K dříve položené otázce: „Víš, co nechceš?“ se jako logicky komplementární nabízí otázka: „Víš, co chceš?“ Myšleno tedy politicky. A troufám si tvrdit, že v takovém případě skoro každý automaticky odpoví, že chce „svobodu a demokracii.“ Ale kolik lidí se přitom zamyslí nad tím, jakou svobodu a pro koho? Chtějí svobodu ve smyslu práva silnějšího, nebo svobodu ve smyslu solidarity? Jsou ochotni přiznat svobodu druhým, i kdyby to mělo znamenat jejich vlastní omezení, nebo svobodu míní svoji nevázanost? A podobně se lze ptát – a mělo by se ptát, ale je otázka, kolik lidí se tak ptá – i na demokracii: co tou demokracií vlastně myslí? Chtěli by beze změny režim, ve kterém dnes žijí, i kdyby se mu neříkalo demokracie? A můžeme jít dál na subtilnější úroveň, jakou jsou „evropské hodnoty“. Kde kdo je na ně pyšný a bránil by je (a šířil) i s mečem v ruce, ale dokázali by je všichni i vyjmenovat, alespoň některé? A nejenom vyjmenovat, ale i zdůvodnit, čím jsou tam vynikající, že musí být chráněny a vynucovány třeba i silou? Kolik zastánců „evropských hodnot“ dokáže poučeně říct, že poměr cena/výkon je přijatelný, kolik z nich si jejich cenu, nikoliv tu z reklamy, ale tu skutečnou, která je často placena jinými, jinde a jindy, uvědomuje? A přemýšlí o ní vůbec? Kolik asi z těch, kteří automaticky a samozřejmě chtějí svobodu, demokracii a evropské hodnoty, se někdy vůbec zamýšlelo nad tím, co a proč vlastně chtějí?
Neuralgický moment eura
V rozhovoru pro LN Luuk van Middelaar mj. říká:
Evropa se skrze peníze, které mají lidé v peněžence, stala součástí jejich každodenního života. Dřív to tak nebylo, integrace se týkala spíš technických věcí, například norem pro fungování vnitřního trhu či pravidel hospodářské soutěže. To je něco pro úředníky a diplomaty nebo pro zájmové skupiny, jako jsou zemědělci, nikoliv ale pro širší veřejnost.
Také v tom slyšíte přísloví o tom, že co oči nevidí, to srdce nebolí? I proto mne tento citát zaujal jako připomenutí toho, jak člověk funguje, ale také jako příklad toho, co má člověk před očima a může si to snadno domyslet na základě obecně dostupných znalostí, a přesto mu to kolikrát nedojde, dokud mu to někdo takto nenaservíruje přímo pod nos. Tady je totiž důvod, proč je EU tak říkajíc v krizi – protože až teď byli lidé donuceni brát EU na vědomí jako něco konkrétního a reálného.
Dejvická kyselka
O lapálii s vodou v pražských Dejvicích už ví asi každý, kdo neví, může nahlédnout třeba sem. Je to jistě nemilé, ale hlavní problém s vodou v Praze není jedna havárie, jakkoliv je nepříjemná a nebezpečná, ba dokonce ani zastaralost pražské vodovodní sítě, nýbrž něco, okolo čeho mainstreamové články chodí jako okolo horké kaše a co když už zmíní, tak jenom v náznaku a rozhodně to nijak nerozvádějí, totiž skutečnost, že dodávka pitné vody v Praze není veřejná služba, ale soukromý byznys, a jejím účelem tudíž není zajištění pitné vody pro obyvatele, ale generování zisku pro soukromý kapitál (že zahraniční, to snad není třeba dodávat). Jakákoliv údržba a rozvoj sítě pak samozřejmě představují další náklady, které zbytečně snižují zisk. V Praze – ale nejenom v Praze, toto je pattern používaný napříč celou republikou – je to pak „vylepšeno“ ještě tím, že vodárenská společnost Veolia vodovodní infrastrukturu nevlastní, ale jenom na ní vydělává, infrastruktura je vlastnictví „neviditelné“ veřejné společnosti Pražská vodohospodářská společnost (PVS), která je za její údržbu zodpovědná (blíže viz zde). Veolia tedy inkasuje, ale investovat nemusí a nemůže. Lze tedy dovodit, že náhrady škody, zejména provozovatelům restaurací, které Veolia bez reptání slibuje, bude chtít refundovat od vlastníka infrastruktury, na jehož majetku k havárii došlo. Rád bych se mýlil, ale s největší pravděpodobností to dopadne tak, že škody zaplatí přímo (v ceně vody) či nepřímo (v poklesu hodnoty veřejného majetku) Pražené a Veolia vysmátá a napakovaná odejde středem. Kdyby zisky z prodeje vody v Praze v Praze i zůstávaly, bylo by i více peněz na údržbu a rozvoj sítě a pravděpodobnost havárií, jako je ta aktuální v Dejvicích, by byla nižší. Jenže to by chtělo myslet v úplně jiných kategoriích, než jsou privatizace a zisk.
Šklebíme se s MoD
U těch Američanů fakt jeden někdy neví, jestli jsou tak arogantní, nebo naivní. Třeba když americký ministr obrany (nesmějte se, to ještě není vtip, to je teď takový standard, že se ministerstvu války říká ministerstvo obrany, aby to lépe vypadalo) spílá Iráčanům, že jim chybí odhodlání bojovat a utíkají před nepřítelem, protože víceméně bez boje přenechali město Ramádí Islámskému státu. Proč si u všech všudy Američané myslí, že jejich války bude každý považovat za své? Nebyli to snad Američané, kdo podnikl vojenskou invazi to Iráku a přinesl Iráčanům válku, bídu, smrt a utrpení? A teď se pohoršují a rozčilují, že okupovaný nebojuje tak, jak si okupant představuje. Přitom Islámský stát je problém, který je nerozlučně spjat s americkým angažmá v oblasti. Američané problém vytvořili, a teď jej za ně mají řešit Iráčané, tedy další oběti amerického avanturismu?
Tak teď už se smát můžete. A nebo ne, ještě přitvrdíme. Pan americký ministr obrany to totiž ještě vygradoval:
Můžeme se podílet na porážce IS, ale nemůžeme udělat z Iráku příjemné místo k životu, nemůžeme udržovat vítězství, to mohou dělat jen Iráčané a v tomto případě sunnitské kmeny na západě.
Takže USA mohou udělat z Iráku válčiště, ale nemohou z něj udělat příjemné místo k životu? USA mohou dělat bordel, ale nemusí ho uklízet? USA mohou ničit, ale nemusí opravovat? USA mohou a všichni ostatní musí? Tenhle washingtonský škleb, to už není fraška, to už není ani černý humor, to už je čirý cynismus.
Víš, co nechceš?
Tak jsem oslavili 70. výročí vítězství nad nacismem. Někteří z přesvědčení, někteří z povinnosti, někteří vůbec, ale úplně nejvíc zřejmě bylo těch, kteří vůbec netuší, co to ten nacismus vlastně je. Jasně, že Hitler, holocaust, válka, gestapo, Drang nach Osten… to všechno jsou součásti nebo projevy nacismu, důvody, proč jej odmítáme jako čiré zlo, ale je to nacismus sám o sobě? Nacismus jako systém, koncepce a vize? Možná, že nacismus nic takového ani nemá, ale kdo to ví jistě? Nacismus odmítáme naučeně, reflexivně (sama o sobě to není vyloženě špatná strategie, drogy je také lepší odmítat bez zkoušení), ale víme, co to ten nacismus přesně je? Nejde jen o to, že mlčení o něm může mít příchuť zakázaného ovoce, jde o něco mnohem závažnějšího: pokud nevíme, co je to ten nacismus vlastně je, nepoznáme ho, jestli se vrátí s jinými lidmi a v jiné podobě.
Na krásné rudé plóščadi
Protože jsem nemohl sledovat moskevskou vojenskou přehlídku k 70. výročí vítězství ve Velké vlastenecké válce v přímém přenosu, pustil jsem ji alespoň ze záznamu níže (ten záznam není úplně bez chyby, zkraje do něj někdo mumlá anglicky a asi ve třech čtvrtinách, kde zřejmě bylo v reálu finále, je chyba). Díval jsem se poctivě celou dobu, ale ani na okamžik jsem se necítil ohrožen či zastrašen, z ruské vojenské přehlídky na Rudém náměstí na mě nedýchla hrozba, ale patos a pýcha, a také úleva, že Rusové (už zase) nejsou bezbranní a vydaní napospas zájmům a choutkám druhých. Upřímně, skoro těm Rusům závidím, že mají na co být hrdí a že to umějí. Tedy pocit, který jako příslušník vazalského národa asi jen těžko zažiji.
Rozkaz zněl jasně: levicový extremista musí být zatčen
Až do minulého týdne a „zátahu proti levicovým extremistům“ jsem o Petru S. neslyšel nikdy a o Síti revolučních buněk jednou jedinkrát. O kompetencích české policie, která dovede jednat rychle a razantně jedině tehdy, když jde o to vyklidit nějaký ten squatt a zajistit nezadatelné právo vlastníka nechat svůj majetek chátrat a ležet ladem, mám také své pochybnosti. Přesto nelze vyloučit, že dotyční nebyli ani tak bezvýznamní, jako dobře zakonspirovaní, a jen brilantní zásah české policie zabránil 37. nejhoršímu teroristickému útoku všech dob, nicméně se mi jako pravděpodobnější jeví, že si policie udělala snadnou čárku a splnila politické zadání najít nějaké nebezpečné extremisty i na levé straně politického spektra.
Pokračovat ve čtení „Rozkaz zněl jasně: levicový extremista musí být zatčen“
Tribun 