I když se pyšníte tím, že Miloš Zeman není váš prezident, zamyslete se dřív, že začnete vyřvávat něco o puči, obcházení ducha ústavy a putinizaci české politiky, nad tím, zda je nepřítel vašeho nepřítele skutečně váš přítel. Hysterická reakce politiků na jmenování Jiřího Rusnoka premiérem totiž ukazuje, že Zeman přesně zasáhl jejich neuralgický bod, když obešel jejich kartel žijící až doteď v představě, že má monopol na politikaření (sic!).

Ve skutečnosti se totiž nic zvláštního neděje, žádný prezidentský puč se nekoná, prostě proto, že prezident nerozpustil parlament a nezačal vládnout pomocí dekretů, ale jen a pouze zcela v souladu s Ústavou (kdo nevěří, ať si ji přečte) jmenoval designovaného premiéra, který bude muset do 30 dní požádat parlament o důvěru (což je mimochodem jedna z mála Ústavou pevně daných lhůt). Čas k mobilizaci proti usurpaci moci premiérem nastane až v okamžiku, kdy Rusnok případně důvěru nezíská a Zeman bude výrazně otálet se jmenováním jeho nástupce. Ale tak daleko ještě nejsme!

Měl ostatně prezident jinou možnost? Pověřit sestavením vlády opět ty samé strany, které vládu, jíž zlomilo vaz policejní vyšetřování korupce, již jednou vytvořili, znamená zaprvé legitimaci jejích manýrů a zadruhé riziko, že ji vytvoří lidé vyznávající stejné hodnoty a principy, jako ti, kteří se nyní musí kvůli skandálnímu selhání poroučet. A české politice může jedině prospět, pokud celý parlament stráví alespoň nějaký čas v opozici.

Je samozřejmě na místě pochybovat o čistotě Zemanových úmyslů, stejně jako o designovaném premiérovi Rusnokovi, který ze všeho nejvíce připomíná umytého a učesaného Kalouska, ale to je důvod, proč si dávat pozor do budoucna, ne proč teatrálně mobilizovat (v některých případech doslovně, i s tím voláním po ozbrojení občanů) nyní, když se nic neděje s výjimkou toho, že se prezident „opovážil“ dodržovat Ústavu, jenom jinak, než jak si politici navykli.

Parlamentní strany si totiž až příliš zvykli na to, že navzdory principům dělby moci ovládají kromě parlamentu (moci zákonodárné) i vládu (moc výkonnou). Není snad paradoxní, že vládu, která se má odpovídat parlamentu, tvoří poslanci, takže vláda se odpovídá sama sobě, respektive že parlament kontroluje sám sebe? Pokud tedy prezident jmenoval premiéra mimo parlament, v podstatě tak napravil absurdní situaci, která se pomalu stávala normou.

Je pochopitelné, že ješitní politici žárlivě střežící svůj monopol na moc a na sinekury zpustí povyk, ale není nejmenší důvod, aby jim to občané tolerovali, nebo je v tom dokonce podporovali a povykovali spolu s nimi. Komu skutečně leží na srdci otázky svobody a demokracie, ten by měl tento prezidentův krok podporovat, protože vyvážení poměru sil ve státě nemůže škodit, naopak může vést politické strany k většímu respektu k občanům, a tedy jim odebrat část moci, kterou si vytěžováním Ústavy naakumulovali.

Nemusíte Zemanovi věřit, že to „myslí upřímně“, ale neměli byste nekriticky hájit politické strany (je ostatně až takový rozdíl mezi vládou jedné strany a vládou jednoho politického kartelu?), které tím, že apriori odmítají vyslovit Rusnokově vládě důvěru bez ohledu na její program a personální složení, dávají jasně najevo, že jim jejich sobecké zájmy leží na srdci více, než zájmy republiky.

P.S. I kdyby Zeman tlačil republiku k (polo)prezidentskému systému, co by na tom bylo špatně? Věcí se prostě mění. Mění se volební systémy, mění se politické systémy, mění se dokonce i celé režimy (jak ostatně většina z nás dobře pamatuje). Není jediný důvod, proč by vláda – samozřejmě pod kontrolou parlamentu! – nemohla být spíš manažerská, než politická.