Zabijte je, zničte je, spalte je, i s jejich domy, i s jejich ženami, i s jejich dětmi, vyhlaďte je všechny až do poslední vzpomínky. Koho? Přece toho, kdo vás irituje, kdo vám překáží, kdo má to, co chcete mít vy, kdo je jiný, kdo zpochybňuje hegemonii vaší ideologie, kdo už svojí existenci připomíná vaše zločiny, někoho, komu jste upřeli mu lidská práva a jednostranně škrtli jeho lidství, toho, koho jste si vybrali za svého untermensche.

Někoho, ale nikoliv kohokoliv. Pokud se totiž nechcete dostat do konfliktu s lidmi slušnými, vzdělanými a inteligentními, demokraty, liberály, vlastenci a obránci civilizace, ale především se zákonem, potom je vaše volba omezena na Palestince, odboráře, komunisty, Cikány, důchodce, bezdomovce, muslimy…

Ale než si na účet toho, kdo zrovna není v kursu, ukojíte svoje temné pudy, zamyslete se nad tím, jestli jenom neděláte někomu užitečného idiota, jestli se od nich nenecháváte oddělit někým, kde chce nad vámi oběma panovat, jestli vám to stojí za to riziko, že ten, jehož práva odmítáte respektovat, odmítne jednou respektovat vaše? Protože krev teče z každého, z vlastního, jako z cizího, a z každého stejně červená. Dvakrát měř, a jednou věš.

U příležitosti dnešního svátku všech lichvářů a tunelářů, podvodníků a korupčníků, deprivantů a sociálních sadistů si opět kladu otázku, která mě trápí už dlouho: Kde udělali soudruzi z KSČ v roce 1989 chybu? Jak to dokázali, že se jim národ postavil a jejich další vládu tak rozhodně odmítl? Protože když dnes vidím, co všechno si nechají lidé líbit, co všechno snesou, s čím vším se smíří a co všechno panstvu odpustí, tak je mi stále větší záhadou, jak mohl pohár jejich trpělivost přetéct.

Co tak hrozného jim komunisté v pozdních 80. letech dělali, že už to nešlo vydržet? I kdyby tomu bylo tak, že změnu režimu chtěli sami komunisté, faktem zůstává, že ti lidé v těch ulicích tehdy byli. A kde jsou dnes? Je za tím něco na způsob Stockholmského syndromu, nebo jsou lidé se současným stavem společnosti spokojení? To samozřejmě možné je, ale v tom případě nedává smysl, že v roce 1989 nebyli. Či je snad za současnou pasivitou veřejnosti ztráta důvěry v politické řešení? Tím spíše by měli být lidé v ulicích a žádat od politiků zpět moc, kterou jim propůjčili.

Nakonec to bude nejspíš strach, ta rakovina morálky, co drží lidi v klidu. Bojí se svých pánů, bojí se dluhů, bojí se exekutorů, bojí se nezaměstnanosti, ale především se bojí toho, aby znova neudělali chybu, aby znova nepřišli ještě horší, než byli ti, které vyhnali. Lidé jsou unavení, zlomení, osamělí a zahnaní do kouta. Jdou si po krku navzájem, rvou se o drobky z panských stolů a nevidí, že to je někdo rozděluje, aby nad nimi mohl panovat a těžit z nich svůj zisk.

On ten starý režim v roce 1989 vlastně žádnou zásadní chybu neudělal, to jen ten nový je cílevědomější, důslednější a efektivnější.