Gustáv Husáka zná každý, přinejmenším každý, kdo vyrůstal před Listopadem. Husák, to je přece ten děda z obrázku na zdi za katedrou, ten Slovák, co strčili na Hrad, aby Slováci neremcali, poslední prezident ČSSR. Jenže tenhle Husák není skutečný, ten skutečný je překvapivě impozantní osobnost: vzdělaný, inteligentní, schopný, ambiciózní, cílevědomý, přesvědčený a oddaný komunista, kterého nezlomil ani komunistický žalář v padesátých letech (viz kniha Svědek Husákova procesu vypovídá), dalece převyšující běžné aparátčíky. Alespoň tak se jeví v dokumentu V hlavní roli Gustáv Husák. Přitom ten dokument není žádná oslava Husáka, ostatně byl natočen v roce 2008. Husák nebyl žádné neviňátko, byl u spousty věcí, které by se mu daly vyčítat, kdyby nic jiného, tak byl hlavním architektem normalizace, ale nebyl to žádný tupý ouřada.

Upřímně, samotného mne to překvapilo. Takový Husákův obraz je zřejmě důsledek toho, že autoři nechávají své aktéry (mj. i Havla nebo Gorbačova) volně mluvit, neusměrňují je, nenutí je Husáka pomlouvat a ani diváka nesměrují k konkrétní interpretaci Husákovy osobnosti (takže je možné, že kdokoliv jiný by tento Husákův portrét přečetl naprosto odlišně). Po formální stránce lze pochválit zakomponování záběrů ze slovenské divadelní hry o Husákovi a vytknout přílišnou délku, bezmála dvě hodiny jsou na dokument přeci jenom docela dost.

Dva postřehy:
1.) Husák se jako Slovák rozhodně necítil Čechům nějak zavázaný a podřízený a stejně vnímal celé Slovensko (i proto byl zřejmě pro vládu v Praze „slovenský buržoazní nacionalista“).
2.) Normalizaci považoval Husák za svoji oběť pro národ, za způsob, jak zajistit, že se Rusové nebudou příliš míchat do vnitřních věcí Československa a že vliv lidí jako Vasil Biľak zůstane alespoň částečně omezený, přičemž počítal s tím, že mu za lidé vděční nebudou. Napadá mne v této souvislosti analogie s Emilem Háchou.