Štítek: kapitalismus

Chudoba prosperitu nezajistí


 

U jednoho s příslušníků crème de la crème americké elity se probudil pud sebezáchovy rozhodl se varovat své nechutně bohaté soudruhy, že jestli budou dál tlačit na pilu, tak si naběhnou na vidle.

Naše země se rychle stává méně kapitalistickou a více feudální společností. Pokud se naše politika dramaticky nezmění, střední třída úplně zmizí a my se vrátíme do Francie pozdního 18. století. Těsně před revolucí. Žádná společnost nedokáže vydržet takhle rostoucí nerovnost.

Což je důvod, proč základním zákonem kapitalismu musí být: Mají-li pracovníci více peněz, podniky mají více zákazníků. Což činí střední třídu spotřebitelů, ne bohaté byznysmeny, jako jsme my, opravdovými tvůrci pracovních míst. Což znamená, že prosperující střední třída je zdrojem americké prosperity, není toho důsledkem. Střední třída nám vytváří bohaté lidi, ne naopak.

Standardní odpovědí v diskusi minimální mzdy od republikánů a jejich obchodních příznivců i od spousty demokratů je to, že zvyšování minimální mzdy nás bude stát pracovní místa. Podniky budou muset propouštět zaměstnance. (…) Problém nás byznysmenů tkví v tom, že máme rádi naše zákazníky bohaté a naše zaměstnance chudé. (…) Bylo tu 75 let stížností z velkých podniků. Když byla zavedena minimální mzda, když ženy musely být placeny spravedlivě, kdy byla zakázaná dětská práce. Pokaždé kapitalisté řekli to samé – no, a teď všichni zbankrotujeme! Budeme muset zavřít. Budeme muset všechno položit. To se nestalo. Ve skutečnosti, jak ukazují údaje, když se lépe postaráme o pracovníky, byznys na tom vydělá. (…) Dvě města v zemi s nejvyšší mírou růstu počtu pracovních míst v malých a středních podnicích jsou San Francisco a Seattle. Hádejte, která města mají nejvyšší minimální mzdu? San Francisco a Seattle.

Nejzákeřnější představa v ekonomice stékajících kapek je ta, že když bohatí bohatnou, je to dobré pro ekonomiku, a když chudí bohatnou, je to pro ekonomiku špatné.

Kdyby se každý z nás narodil v Kongu nebo v Somálsku, byl by z nás jen nějaký bosý chlap, stojící vedle prašné silnice a prodávající ovoce. To neznamená, že Somálsko a Kongo nemají dobré podnikatele. Je to jen tak, že ti nejlepší tam musí prodávat na kraji silnice, protože jen to si mohou jejich zákazníci dovolit.

Menší nerovnost a obnovená střední třída bude podporovat rychlejší hospodářský růst.

Investování do střední třídy funguje. A daňové úlevy pro bohaté lidi, jako jsme my, nefungují.

Mýtus samoregulace


Viděl jsem včera kus předvolební debaty, kde se zrovna hádal Liška s Teličkou o ochraně spotřebitele. Liška razil tezi, že ochrana spotřebitele je možná pouze pomocí státní regulace, nejlépe na úrovni EU, Telička mu vehementně oponoval, že regulace jsou k ničemu, že mnohem lépe bude fungovat samoregulace průmyslu a že žádné státní regulace nejsou potřeba. Od Babišova koně se dá asi jen těžko čekat, že by řehtal jinak, ale ať už tomu sám věří (vypadal, že ano), nebo ne, je evidentní, že někteří lidé právě takto přemýšlejí. Škoda, že pan Telička ani nikdo jiný nevysvětlil, proč by to průmysl dělal a jak by to mohlo fungovat? Proč by průmysl k nějakým samoregulacím přistupoval a proč by sám sebe omezoval? Proč by průmysl platil náklady vyšší, než je nezbytně nutné, proč by platil náklady, které může přenést na někoho jiného? Proč by kterýkoliv podnik něco takového dělal, když by konkurence, která by to neudělala (a proč by to dělala, když by nemusela?), získala výhodu? Proč by se kapitalista zříkal části renty, kterou může vytěžit, ve prospěch někoho jiného? Kdyby totiž samoregulace podniků v kapitalismu mohla fungovat, nikdy by se nemohlo dařit komunistickým a sociálně-demokratickým hnutím, protože by po nich nebyla poptávka, prostě nebyla potřeba. Desítky let zápasů o lidská, občanská a sociální práva jsou důkazem toho, že samoregulace průmyslu v kapitalismu nefunguje.

Vrozená smrtelná nemoc neregulovaného kapitalismu


Z článku Důkaz, že dnešní kapitalismus ohrožuje civilizaci:

Kdokoliv, kdo má možnost vlastnit bohatství v éře, kdy profit z něho převyšuje mzdy a výkonnost ekonomiky, rychle disproporčně a stále více zbohatne. V takové situaci je v ekonomice daleko atraktivnější být rentiérem, než riskovat jako podnikatel. Bohatí nemusejí riskovat inovace a ani nemusejí investovat do výroby: jediné, co potřebují, je hromadit svou rentu a své daňové úlevy. Všechno ostatní pro ně udělá úrok. Bohatí umějí nesmírně efektivně ochránit své bohatství před zdaňováním a daňové břemeno nyní nesou jen lidé se středními příjmy. V důsledku toho nesou břemeno plateb za veřejné služby, jako je vzdělání, zdravotnictví a bytový fond jen průměrní daňoví poplatníci, kteří ale nemají dost peněz na financování těchto veřejných služeb. Nerovnost bohatství se tak stává receptem pro zpomalující se rentiérské ekonomiky, které nemají zájem o ekonomické inovace.

Výpalné pro Bakalu


Napjatá situace kolem OKD se vyvinula – očekávatelně.  Místo toho, aby těžební firma platila státu daně a horníkům mzdy a pojištění a důchody, bude stát platit firmě za to, že bude milostivě důl dalších pár let provozovat, a ještě to stát vydává za svůj velký úspěch. Ale jakýpak úspěch? Těžaři si ponechají svoje zisky a Černý Petr zůstane státu, potažmo celé společnosti, jen se problém na těch pár let zamete pod koberec. Úspěch by byl, kdyby firma musela útlum dolu zaplatit z peněz, které jí důl vydělal, místo toho ale nastoupila standardní privatizaci zisků a socializaci ztrát. Ale co jiného, než devótní postoj k investorům, jehož jsme aktuálně svědky například i v kauze Amazonu, by se také dalo od kapitalisty řízeného kapitalistického státu čekat? Těžaři mají silnou vyjednávací pozici a vysoký vydírací potenciál a to jediné, co by mohl stát proti vytunelování Ostravska udělat, si předem v rámci svého ideového zakotvení zakázal. Státu tak nic moc jiného, než placení výpalného těžařům nezbývá. A to je špatně, protože když si firmy zvyknout, že část jejich podnikatelských rizik na sebe nakonec vždy přebere stát, tak už je to nikdo nikdy neodnaučí a kapitalistům na zisku se budeme skládat už jednou provždy všichni, včetně ostatních podnikatelů, kteří tak těžkou okovanou botu nemají.

 

300 volů pro Amazon


Z komentářů i dikce zpráv o oznámení firmy Amazon, že rezignuje na vybudování distribučního skladu v Brně, protože nebyla vyřešena otázka pozemků, jsem nabyl dojmu, že nejlepší by teď bylo, kdyby si prezident republiky oblékl šat kajícníka, vzal několik panen, hřivnu zlata, tři sta tučných volů a vydal se do sídla Amazonu na kolenou odprosit, že jsme tak bezbožně zhrdali požehnáním, které nám v podobě svého distribučního skladu nezištně nabízel; přinejmenším by měl stát dosadit do Brna nucenou správu a odebrat mu samostatnost, se kterou zjevně neumí zacházet, když pro Amazon neudělalo, co mu na očích vidělo.

Střízlivější náhled, že spolu dvě strany prostě jednaly, ale nakonec se nedohodly (což se stává dnes a denně a je to standardní a zdravá interakce dvou ekonomických subjektů), jako by lidem fascinovaným tím, Amazon je investor, vůbec nepřišel na mysl, protože s investorem se nejedná asertivně, ale podbízivě. Asi nejsmutnější je zděšení těchto dobře „amazonizovaných“ lidí nad tím, že existuje něco jako územní plán, tedy veřejná regulace soukromého podnikání (alespoň v teoretické rovině), a že byl v případě Amazonu uplatněn, místo toho, aby byl podle jeho potřeb změněn, nebo prostě ignorován.

Tento dobrovolně přijatý (sic!) submisivní postoj vůči investorům je sice tristní, ale velmi dobře ilustruje, jak kapitalismus funguje, a to jak v rovině praktické, tak v rovině ideové, totiž že suverénem v kapitalismu je kapitál, nikoliv obec. Samozřejmě, že není důvod apriori házet investorům klacky pod nohy, jistě je možné vyjít jim vstříc, ale nesmí to být automatické a je vždy nutno brát do úvahy jak to, jestli jsou nekvalifikovaná pracovní místa přínosem pro společnost, tak externality, které každou podobnou investici nutně provázejí. Deficit sebevědomí, který se vztahu k Amazonu projevuje, je dnešním základem zítřejšího úpadku. Přitom stačí málo – nejednat s investorem z pozice závislého, ale z pozice toho, na kom investor závisí, protože to je on, kde chce využívat naši krajinu a naše lidi. Jinak nás nečeká nic než krysí závod.

Nikoliv dráty kolem republiky, které se dají přelézt, podlézt nebo přestřihnout, ale právě tento mentální komplex závislosti a vděčnosti ve vztahu ke kapitálu je skutečnou nesvobodou a iluze bezpečí a prosperity, kterou kapitalismus nabízí, jsou skutečnou nesvobodou, která svazuje a podmiňuje nejenom naše jednání, ale především naše myšlení.

Konec jedné hry


U nás boduje kapitalista Babiš, na Slovensku zabodoval kapitalista Kiska a stal se rovnou prezidentem, na Ukrajině se kapitalista Porošenko na prezidentskou kandidaturu chystá a Itala Berlusconiho není snad ani třeba připomínat. Kariérní politici ustupují do pozadí a jejich místa zaujímají byznysmani. Politologové spřádají hypotézy o tom, že příčinou je deziluze a ztráta důvěry voličů, politici hovoří o tom, jak voliči hazardují se svým osudem, když se obracejí zády k tradičním politickým stranám a dávají přednost populistům, ale ono je také docela dobře možné, že voliči nejsou ani hloupí, ani zmatení, ani koupení, ani svedení, nýbrž jim jenom došlo, že primárním zdrojem moci jsou v kapitalismu kapitalisté a politici jsou jen drahá dekorace a že stejně budou tancovat, jak kapitalisté pískají, jenom to bez politiků nebude muzika reprodukovaná, ale bude se pískat pěkně naživo. Hra na demokracii, která tak dlouho a dobře sloužila kapitalismu k tomu, aby byl ve srovnání se socialismem konkurenceschopný, pomalu ale jistě končí, protože už není potřeba. Chápe to panstvo, chápou to poddaní, jenom šafáři to pořád nějak nechtějí pochopit.

Pro sušenku


Až se v práci příště napijete z kohoutku, koukejte se před odchodem domů ještě vyčůrat, abyste si nějakou tu vodu neodnesli domů. A už vůbec nezkoušejte nabít si v práci telefon, protože jinak poletíte na hodinu jako kuchařka, která si vzala trochu jídla určeného k vyhození. I když to po technické stránce krádež je, způsobená škoda je veškerá žádná a společenská nebezpečnost zanedbatelná. Přesto byla žena propuštěna bez výstrahy na hodinu a Nejvyšší soud to posvětil. Jakkoliv se tak stalo po právu, je to aplikace práva poněkud drakonická a ve srovnání s tím, jak složitě se domáhají soudní ochrany zaměstnanci, které zaměstnavatel šikanuje, nevyplácí jim mzdu, neodvádí za ně pojištění, brání jim se odborově organizovat nebo jim nevydá zápočtový list, až nemravná. Takhle nějak vypadá ta disciplinace práce, o níž hovoří Keller.

Past na střední třídu


Z článku Kam vede vzpoura konzumentů, recenze na knihu sociologa Jana Kellera Posvícení bezdomovců:

Získat a udržet si trvalý pracovní poměr a z něj plynoucí příjem, jakož i vědomí vyšší statusové pozice, s níž je spojena určitá prestiž, je už i v těchto patrech společnosti jev čím dál vzácnější. Naopak jevem čím dál častějším je deklasování, které je sráží na úroveň řadových zaměstnanců. Firmy či úřady, kde pracují, k nim na jedné straně necítí vůbec žádné závazky, na straně druhé však od nich vyžadují bezmeznou loajalitu, díky které si mohou (ale nemusí) udržet zaměstnání. Majetková a mocenská elita nebyla dlouhodobě ochotna vydržovat si takovou armádu služebníků. Nač se s nimi dělit, nejsou-li navíc poslušní a dovolují-li si dokonce revoltovat? A tak si tyto elity vymyslely ďábelský trik a služebnou třídu prostě a jednoduše začaly zpoplatňovat. Čili: každý příslušník služebné třídy si musel zaplatit za to, že směl dál sloužit. A jak to fungovalo v praxi? Přišlo se s reformami školství (zavedení školného), zdravotnictví (nadstandardy) a důchodového systému (soukromé penzijní fondy), jejichž cílem bylo (a stále je) zredukovat početnost středních vrstev, které mají podle Kellera do budoucna jen dvojí perspektivu: „Buď si nezaslouží v oblasti produkce a služeb v očích elity vyšší odměnu, a pak postupně klesnou mezi nepojištěné, anebo na vyšší odměnu dosáhnou, a pak dostanou příležitost odevzdat ji soukromým fondům na své pojištění. V prvním případě budou ze středních vrstev vyobcováni, v případě druhém budou svázáni s reprodukcí velkého finančního kapitálu, kterému odevzdají část svých příjmů.“

Práce na hovno


Z eseje Davida Graebera Práce na hovno:

John Maynard Keynes v roce 1930 předpověděl, že na konci století bude technologie tak vyspělá, že země jako Velká Británie nebo Spojené státy dosáhnou patnáctihodinového pracovního týdne. Ale místo toho, abychom masivně zkrátili pracovní dobu a dali světové populaci volnost věnovat se vlastním projektům, zálibám, vizím a představám, sledujeme rozsáhlou hypertrofii ani ne tak „služeb“, jako spíš administrativního sektoru, který vytváří a pohlcuje řadu nových odvětví, jako jsou finanční služby nebo telemarketing. Jako kdyby někdo tam venku vymýšlel nesmyslnou práci jen proto, abychom všichni pořád pracovali. Čím dál víc zaměstnanců zjišťuje, že oficiálně sice pracují čtyřicet nebo padesát hodin týdně, ale jejich skutečné pracovní vytížení se blíží oněm patnácti hodinám. Odpověď samozřejmě není ekonomická; je morální a politická. Vládnoucí třída pochopila, že šťastné a produktivní obyvatelstvo, které disponuje spoustou volného času, je pro ni smrtelným nebezpečím. Co vypovídá o naší společnosti fakt, že generuje jenom krajně omezenou poptávku po talentovaných básnících či hudebnících, ale zdánlivě nekonečnou poptávku po specialistech na firemní právo? V naší společnosti zřejmě existuje obecné pravidlo, že čím zjevněji prospívá něčí práce jiným lidem, tím méně za ni dostane zaplaceno. Říkejte si, co chcete, o zdravotních sestrách, popelářích nebo mechanicích, ale je evidentní, že kdyby zničehonic zmizeli v oblaku kouře, následky by byly okamžité a katastrofické. Kdyby někdo chtěl vymyslet takový pracovní režim, který by dokonale vyhovoval cíli zachování moci finančního kapitálu, těžko si představit lepší řešení.