Já vím, že vy víte, že já vím, že je to již téměř čtrnáct dní, co zemřel Umberto Eco. Co ale určitě nevíte, jak mě samotného překvapilo, že je mi to vlastně jedno, přestože jsem ho četl rád a hodně. Fenomenální Jméno růže hned několikrát, Foucaultovo kyvadlo sice jenom jednou, ale o to silněji mě zasáhlo; z těch, které jsem četl až když už jsem to provozoval zde, to byl Ostrov včerejšího dne a Pražský hřbitov. Ty knihy jsou dobré, budou se číst stále a jestli jejich autor ještě žije a píše je vlastně úplně jedno. Knihy jsou svébytné artefakty, možná by se dalo říci přímo bytosti. Spisovatel žije dál v svých knihách, podobně jako rodiče ve svých dětech, ale tak, jako mají svůj vlastní život děti, mají ho i knihy. Pro někoho může být děsivé, jak je člověk postradatelný, pro jiného to může být úleva. Umberto Eco, při vší úctě, světu chybět nebude, ale Jméno růže, to bych chybělo velmi. To je půvab – a možná podstata – literatury.
Autor: Tribun
Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.
Uprchlíci nemůžou za vase posraný životy
Bylo mi doporučeno, abych si jako odstrašující případ humanistické perverze přečetl verše zveřejněné v článku Uprchlická krize v poezii: Až dneska večer usneš, oplotím tě drátem. Tak jsem se začetl a našel jsem – tedy s tou rezervou, že poezii nehovím – výběr básní od průměrných až podprůměrných k velmi zdařilým, z nich asi největší dojem na mě udělal původně text písně Uprchlíci nemůžou za vase posraný životy od autorky(!) s pseudonymem Potmě:
Uprchlíci nemůžou za vaše posraný životy
Ztracený iluze v pevnosti Evropy
Uprchlice nemůžou za tvuj posranej život
Postavenej z předsudků a pokřivenejch hodnot
Chceš nenávidět lidi jen protože jsou jiný
Ve vlkhkejch snech se vidíš jak je střílíš
Obviňuješ druhý vůbec nevíš jak to chodí
Kdo nosí čí kabát kdo si za čím stojí
Absence myšlení jiní ti definují cíle
Katalogy lidí který je třeba nenávidět
Nechal sis namluvit co si máš myslet
Na co se dívat a co vlastně vidět
Vyprávějí ti vymyšlenej příběh
Imaginární okovy koncepce národa
Díky státu jsi zapomněl co je svoboda
Svoboda to jsou svobodný lidi
Tvůj hrudník ostnatým drátem oplotili
Jak se žije když umíš jenom nenávidět
Když přeješ lidem smrt a přeješ si je střílet
Migrace je otázka života a smrti a ne nějakej výlet
Jednou se budeš divit že tě nenávidí
V jejich srdcích Nezbylo místo pro cit
po tom co viděli jejich oči
Utopils jejich lidskost a soucit
V moři předsudků utopils jejich soucit
Fašistům jednadvacátýho století se říká slušný lidi
Český mámy svý děti vyzbrojili
Touhou po stavění zdí
Pokojíčky vyzdobený spektakulární lží
Polib mi prdel s jakýmsi státem
Až dneska večer usneš oplotím tě drátem
Nechám tě žít v soukromý totalitě
Tak si to chtěl Nebo jaks to myslel
Když si říkal že bys je střílel.
Pokračovat ve čtení „Uprchlíci nemůžou za vase posraný životy“
Minulost kontra historie
Způsob, jakým společnost utváří ze své minulosti svoji historii, tedy z toho, co se stalo, to, co je vyprávěno, není o nic méně důležitý, než minulé děje samy o sobě.
(Jakub Raška)
Mnichovský komplex
Z recenze knihy historika Jana Tesaře Mnichovský komplex od Čestmíra Pelikána:
V našich dějinách se s jistou pravidelností objevuje příznačný úkaz: snaha omluvit vlastní selhání cizím zaviněním. S tím je úzce spojena i neschopnost přiznat si dřívější chyby.
Další problematickou linií interpretace je téma „zrady mocností“. Toto klišé je klíčovým bodem všech dosavadních výkladů, bez ohledu na to, z které strany pocházejí. Tesař ale vysvětluje, že v tomto ohledu šlo spíš o selhání československé diplomacie v psychologické válce o mínění světové veřejnosti, kdy se Hitlerovým vyjednavačům podařilo zvítězit na celé čáře a přesvědčit svět, že jemu jde o zachování míru i za cenu kompromisů a že Beneš se snaží rozpoutat válku. Snažili se vůbec čeští diplomaté argumentovat tím, že by to byla válka za demokratické svobody a lidská práva proti totalitnímu fašistickému režimu, a nikoli válka o sporná území, válka způsobená problémem národnostní menšiny?
Prvním z oněch charakteristických rysů národní povahy, který se plně projevil právě okolo Mnichova, je pasivní, vyčkávací postoj. Například celá situace byla inscenována politickým vedením země jako divadlo, ve kterém se neustále, až do posledního okamžiku očekává závěrečné rozuzlení typu deux ex machina neboli zásah Francie a Británie v náš prospěch. Je to téměř jako struktura, prostupující celou společnost: občan se spoléhá na úřady, úřady se spoléhají na armádu, armáda důvěřuje svému vrchnímu veliteli, Beneš věří ve Společnost národů atd. Je to výraz nevstřebané demokratičnosti, přežitek habsburské monarchie, víra v mocnáře?
V tomto světle se zdá, že možná ani komunistický režim neznamenal tolik morální devastaci národa, jako spíš nepříjemné a nedobrovolné přiznání si vlastních možností.
Největším nepřítelem policie je zákon
Jak jsem si první sérii Případů prvního oddělení pochvaloval (bohužel nezapsal), mimo jiné pro její realismus zdůrazňující minimum akce a maximum dřiny (vychodit, vysedět) policejní práce, tak z té druhé jsem, mírně řečeno, na rozpacích. Ne proto, že by se změnil styl, ale proto, že nahlédnutí pod pokličku policejní rutiny je ještě důslednější a jako samozřejmé a chvályhodné (sic!) se tu prezentuje obcházení a ignorování pravidel, kterými by se měla policie řídit. A to nemyslím byrokracii a výkaznictví, které zdržuje od práce i učitele, lékaře nebo podnikatele, ale takové „drobnosti“, jako jsou náležitosti sdělení obvinění, meze jurisdikce atp, o arogantním chování policistů ke „sprostým podezřelým nemluvě“. Je to krásně vidět na tom, jak kolektiv 1. oddělení nepřijme nováčka, který na dodržování pravidel trvá a začne ho brát až v okamžiku, kdy i on pod tlakem poleví.
Kliniku vám nenecháme
Tak to vypadá, že nedávná demonstrace na její podporu po žhářském útoku byla labutí písní Klinky. Stavební úřad Prahy 3 totiž zázračně nalezl dávno ztracené kolaudační rozhodnutí, podle kterého je Klinik klinika a jakékoliv jiné využití je v rozporu se zákonem a ÚZSM, jenž budovu vlastní, na to konto zřejmě neprodlouží aktivistům, kteří toto doupě subverze provozují, nájemní smlouvu. Uznávám, že na její prodloužení asi nemají aktivisté právní nárok a dobře věděli, za jakých podmínek v budově mohou fungovat, ale to nic nemění na tom, že se podle mého názoru jedná jen šikovnou záminku, asi jako když Al Caponeho dostali na nezaplacené daně. Kde se tak najednou vzala ta zásadovost stavebního úřadu, když jinak jsou stavební úřady známy tím, že nemají problém přimhouřit oko a zpětně legalizovat i černé stavby? Jestli ono to nebude spíš tím, že městská část nechce, „aby byla Praha 3 bojištěm levicových a pravicových extrémistů,“ jak podle Metra stojí v oficiálním dopise radnice vládě. Prostě žádné levičáky, co nám kazí metropolitní kapitalistickou TINU a ukazují, že to jde i zadarmo a bez dolování renty, tady nechceme. Podle mě jsou ale podniky jako Klinka přesně tím, co ze sterilní kancelářské fabriky dělá živoucí město. Kanceláří je v Praze už dost, co Praze chybí jsou Klinky. Jenže o ně Praha zájem nemá, nejspíš ze stejných důvodů, z jakých jde na ruku developerům – z ideologických. Paní starostka Prahy 3 je totiž z TOP09. To dává smysl, ne?
Zulu
Drsná kriminálka z Kapského města Zulu mě až zaskočila svojí – drsností a syrovostí. I když totéž, či ještě horší věci, byly ukázány i v jiných filmech, v těch ostatní jsem je vždy bral s rezervou jako autorskou licenci, u Zulu na mě ale působily až děsivě autenticky. Tím neříkám, že nebyly smyšlené, nebo dokonce přehnané, ale že byly uvěřitelné. Možná i kvůli tomu, že děj Zulu se odehrává v Jižní Africe, což je ve srovnání s (klišé) New Yorkem nebo Las Angeles prostředí neznámé, které snese všechno.
Odkud vichr války vane
Karel Dolejší z Britských listů sepsal další ze svých protiruských opusů, ve kterém varuje před eskalací v Sýrii, za kterou ponese Rusko odpovědnost tím, že nepřestává překážet plánům NATO a drží padnout Assada. Ve své zaslepenosti pan Dolejší nějak nepostřehl, že všechny argumenty, kterými se snaží před Ruskem varovat, ve skutečnosti ukazují na někoho úplně jiného.
Případ s kravínem
Asi jste zaregistrovali zánovní (je už asi tři dny stará a události dnes běží jedna za druhou) kauzu s „přemalovaným kravínem“, jak měl údajně jeden z křesťanských uprchlíků z Iráku označit byt v centru Jihlavy, který mu byl přidělen a kam se odmítl nastěhovat, za což se mu dostalo náležitého vypeskování za nevděčnost od dotčené veřejnosti a s ním i každému, kdo uprchlíkům pomáhá, nebo by pomáhat chtěl.
Solidarita je normální a přirozená
Kdysi jsem si z Kojotova článku Člověk jako bytost mezi zvířetem a andělem vypsal následující slova, která asi nikdy nepřestanou být aktuální:
Lidé v zásadě jsou, jak napsal holandský primatolog a etolog Frans de Waal, „dobráci od přírody“. Jsme druh společenských primátů, máme v sobě geneticky zabudovaný sklon ke kooperaci, jsme přirozeně schopni altruistického odměňování za spolupráci a dodržování sociálních norem, i altruistického trestání (trestání podrazáků i v případě, že je to pro jedince nevýhodné, protože to napomáhá správnému fungování skupiny), umíme odpustit, obětujeme se pro své příbuzné a přátele atd. To není nic specificky lidského, stejně to funguje i v šimpanzí tlupě. Na tom rozhodně není nic v zásadě špatného a mimo jiné je to dobrý argument proti ideologii neoliberalismu, která se snaží člověka pojímat jako sobeckého a bezohledného osamělého predátora. To rozhodně nejsme. Žít na něčí úkor, nahrabat si co nejvíc bez ohledu na ostatní, uspět za každou cenu, soutěžit do roztrhání těla atp. není součástí normální lidské přirozenosti a systém, který lidské bytosti k takovému chování tlačí, jejich přirozenost vysloveně mrzačí.
Na druhou stranu „dobrácká“ lidská přirozenost má i své limity – vlastní skupina je upřednostňována a cizí skupiny jsou vnímány jako ohrožení a konkurence. I šimpanzí tlupy mezi sebou vedou krvavé války. To zní jako argument pro ty, kteří se ohánějí lidskou přirozeností ve chvíli, kdy hájí stanoviska založená na nepřátelství ke „konkurenčním“ lidským skupinám, v naší době kupříkladu v diskusích o uprchlících.
Ostatně – veškeré pokročilé technologie existují právě díky lidské schopnosti pracovat s abstraktními entitami, a přistupovat k nim s mentalitou šimpanzí tlupy může být mimořádně nebezpečné, protože taková mentalita není k nakládání s takovými věcmi způsobilá.
Největší výzva, která před lidstvem nyní leží, je jak uvést v soulad naše evoluční determinace s technickým pokrokem a jak postoupit k poznání, že my lidé jsme jedna tlupa.
Tribun 