Chvála bordelářství

Celkem náhodou jsem se dostal k článku Proč děti nerady uklízejí své pokoje, který mne ovšem velmi zaujal. Nikoliv ovšem proto, abych si s jeho pomocí vytvářel rodičovské alibi a dělal z nouze ctnost, ale proto, že pěkně ukazuje, jak málo jsme schopni respektovat odlišné vzorce chování, a to i u vlastních dětí. V tom článku, který nejenom svým názvem, ale i svým obsahem evokuje okřídlené rčení: „Pořádek je pro blbce, inteligent se vyzná i v bordelu,“, jež by se dalo lehce parafrázovat i na: „Pořádek dělá blbce…“ se totiž píše:

Pro dospělé obrovský nepořádek, pro malé děti systém, kterému rozumí a dobře se v něm orientují. Rodiče považují věci za uklizené, když jsou srovnané ve skříních, a tedy na svých místech. Děti však všechny tyto věci potřebují mít na očích, tudíž je vnímají uklizené na těch místech, kde je položily. Samy se neorientují v šuplících a skříňkách a obvykle k tomu potřebují rodiče, což jen upevňuje jejich závislost na nich. Nemohou být tak samy sebou a i ke hře vyžadují rodičovskou asistenci. Podle několika vědeckých studií mají bordeláři o několik bodů vyšší IQ než ostatní. Jejich výhoda spočívá v komplexnosti. Rozházené věci totiž poskytují vizuální stimulace, mozek vytváří spojení.

Jde o to, že to, co je z pohledu rodiče lenost či vzpurnost, je z pohledu dítěte zcela racionální a žádoucí chování. My to ale nechápeme, protože sledujeme jiné cíle (třeba útulný a bezpečný pokoj), než dítě, které je evolučně determinováno k tomu, aby si hrálo, k čemuž ovšem potřebuje hračky. A to platí vlastně všeobecně: pokud dojde ke konfliktu, nemusí v tom být nutně agrese či nekompetentnost druhé strany. My ovšem apriori předpokládáme zlý úmysl, protože svůj úhel pohledu považujeme za samozřejmý a univerzálně platný. Ale to už jsem se od dětí dostal někam trochu jinak.

Proč a komu vadilo a vadí Rusko?

Našel jsem výborný text Ivo Šebestíka Proč a komu vadilo a vadí Rusko? ze kterého vybírám to, co šlo bez ztráty srozumitelnosti vybrat. Historický exkurs v druhé části už se tak dobře „vykrást“ nedal, ale o to víc důvodů máte si ho přečíst.

Pokračovat ve čtení „Proč a komu vadilo a vadí Rusko?“ →

Oblbuj mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, nezblbneš mě mámo.

Znáte Mateřídoušku, ten časopis pro děti? Určitě znáte, vycházela už když jste byli děti. Tak teď v té Mateřídoušce vychází takový ten detektivní komiks, kdy mají děti přijít na to, jak byl pachatel odhalen, (něco na způsob detektiva Štiky z Ohníčku), Suri-Kata detektivové s.r.o. se to jmenuje, nebo tak nějak. A schválně, jestli uhodnete, jaké národnosti byl v posledním díle padouch a jak byl odhalen?

Pokračovat ve čtení „Oblbuj mě mamko, dokud jsem já Janko. Až já budu Jano, nezblbneš mě mámo.“ →

Doba postpolitická je doba postpolitická

Hmm… tak ČSSD prý měla sjezd. Poslední politická strana v zemi, která je strana nejenom názvem, ale i svojí strukturou a způsobem fungování, a není jen politickým křídlem oligarchie nebo podnikatelským projektem, měla sjezd, ale i mně, který se o politiku poměrně intenzivně zajímá, to bylo tak nějak úplně jedno. Nějak přestávám věřit tomu, že na tom, co si nějaká strana myslí a kdo ji reprezentuje, záleží. Jsem totiž čím dál tím skeptičtější k tomu, že volby jsou něco víc, než způsob, kterým si panstvo zařizuje alibi a obstarává je glejt na svoje čachry. Co záleží na tom, jaký má strana program a kdo ji navenek reprezentuje, když nakonec udělá pravý opak toho, co slibovala – nejenom konkrétním programem, ale i svojí tradicí a ideály, ke kterým se hlásí – do holportu jde kde s kým a žádný kompromis jí není cizí? Proč řešit politické strany, když mediální dezinformace a stupidizace efektivně brání tomu, aby si člověk mohl na jakoukoliv stranu učinit kvalifikovaný názor? Proč vůbec v kapitalismu řešit nějaké politické strany a lhát si do kapsy o demokracii, když z jeho podstaty je určující silou ve společnosti kapitál? Nezájem o politické strany je projevem nedůvěry v politiku a to je produktem poznání, že obyčejný člověk nemůže nic změnit a nic ovlivnit, že diskuse je nežádoucí a odlišné mínění nemravné. A je jedno, o jakou hnutí či stranu jde, je-li to strana systémová – a takové jsou všechny, které jsou připuštěny k volbám. Myslím, že nebudu jen za sebe, když řeknu, že příčinou nezájmu sjezd ČSSD je nejenom frustrace z arogance a nekompetence politiků, ale i stále horší rozlišitelnost jednotlivých stran, které se od sebe liší stále více jen kosmeticky, ale nikoliv svým ideovým ukotvením a svými způsoby. Je jedno, koho člověk volí, nakonec tu vždy bude mít EU, NATO, americké vojáky, exekutory a Českou televizi. Už je to tak, doba politiků a politických stran zřejmě definitivně minula. Jestli je to dobře, nebo špatně, ovšem ukáže až budoucnost, dnes je jisté jen to, že na politice záleží stále méně, protože současné panstvo je stále méně závislé na souhlasu lidu, jemuž vládne (čti na němž vydělává).

Jak utáhnou celé národy na dobře provařené nudli

Říká se tomu metoda Overtonova okna, ale známá je i jako salámová metoda nebo vaření žáby. Jde v ní o to, jak přeprogramovat veřejné mínění a v kostce vypadá nějak takhle:

Fáze 1 – nepřijatelné, ale mluvme o tom
Fáze 2 – desakralizace
Fáze 3 – nahrazení původního výrazu eufemismem a vytvoření podpěrného precedentu
Fáze 4 – z možného do racionálního
Fáze 5 – popularizace
Fáze 6 – z kategorie populární do sféry aktuální politiky

Když to zvládnete, tak lidé tancují, jak vy pískáte, a vůbec jim nepřijde divné, že zaujímají postoje diametrálně odlišné od toho, co ještě relativně nedávno považovali za nezpochybnitelné.

Snad jenom dvě poznámky:
1. Základem úspěchu je dostatečně dlouhý časový horizont, aby si lidé nedokázali spojit jednotlivé fáze. Lidé obecně zapomínají, nepamatují si, co bylo před rokem, přede dvěma, a když jste dostatečně trpěliví, vůbec si nevšimnou, že jak se hodnotové a interpretační rámce mění. Můžete-li si dovolit roztáhnout celý proces přes generace, máte úspěch zaručen, ale když musí spěchat, postačí i pár měsíců, jak ukazuje aktuální reinterpretace příčin a průběhu 2. světové války.

Pokud jste četli Protokoly sionských mudrců, tak vám tato metoda bude jistě povědomá. V zásadě nejde o nic jiného, než o aplikaci principů v Protokolech navržených. Nejde tedy o žádnou žhavou novinku, ale o techniku, která já známa již přes sto let, ale mnohem spíše ještě déle.

Přecházením na červenou to začíná

Mezi věci, které mě maximálně iritují, patří rodiče, kteří s dětmi přecházejí na červenou. Dokážu to ještě pochopit v situaci, kdy jde o to stihnout autobus, který jinak pojede další až za půl hodiny (i když ani tady si nejsem jistý tím, že je riziko adekvátní), ale absolutně to nechápu v situaci, kdy žádný autobus nejede, a i kdyby jel a ujel, tak další pojede za pět minut. Co tím ti lidé získají? Dobrý pocit, že se nenechali omezovat nějakým semaforem a úředníkem, který ho na tu křižovatku nechal postavit? Co tím přecházením na červenou rodiče své děti učí, jaký příklad jim dávají? Není to náhodou to, že že když se jim nechce, tak nemusí respektovat žádná pravidla, protože pravidla jsou jen šikana a buzerace? Přecházením na červenou to začíná a předjížděním přes plnou čáru a nerespektováním omezené rychlosti to končí. Nebo také daňovými úniky, prací na černo, černými stavbami, podvody či okrádáním babiček na předváděčkách atd. atp. Protože co jiného můžeme v dospělosti čekat od dětí, které jsou odmala vedeny k tomu, že když se jim nějaká pravidla nehodí, tak je respektovat nemusí, že normální je pravidla porušovat, nikoliv dodržovat? A neříkejte mi nic o svobodě. Anarchie není svoboda, rozhodně ne v tak komplexní společnosti, jako je ta evropská 21. století.

Naši furianti

Naši furianti, to je přece ta hra od nějakého Stroupežnického, co se o ní učí ve škole, ale nikdo ji nikdy neviděl, protože kdo by takovou starou vykopávku dnes hrál a kdo by na ni koukal? Jenže ona se skutečně pořád hraje a navzdory tomu, že má v rodném listě vepsán rok narození 1887, pořád docela dobře funguje, protože lidi jsou, co si budeme nalhávat, pořád stejná ješitná a malicherná pakáž, která chytračí, lumpačí, trumfuje se a kuje pikle. Na vesnici v malém, ale to ještě neznamená, že následky takové vesnické konspirace nemohou být pro někoho velmi nepříjemné, až likvidační.

Pokračovat ve čtení „Naši furianti“ →

Česká tabuvize

Česká televize je tabu. Nevěříte? Tak zkuste veřejně zapochybovat o tom, zda dobře plní svoji veřejnoprávní funkci, či podpořit myšlenku, že lidé nespokojení s kvalitou její produkce by mohli mít možnost přesměrovat své koncesionářské poplatky jinam, a hned se dozvíte, že se vašimi invektivami představujícími bezprecendentní útok na nezávislost veřejnoprávní televize tato zastrašit nenechá. A máte to. O České televizi se totiž nepochybuje, Česká televize se nekritizuje, Česká televize je tabu.

A pokud o tom, jak plní své veřejnoprávní poslání pochybujete, tak nerozumíte ani svobodě, ani demokracii, o lidských právech nemluvě, a bůh ví, jestli nakonec nejste nějaký ten Putinův agent. Českou televizi přece nemůže hodnotit nějaká lůza z ulice jenom proto, že si ji platí. Existence veřejnoprávního média financovaného de facto z daní je samozřejmě zcela v pořádku, ale co v pořádku není, to je nekritizovatelnost a nezpochybnitelnost práce takového média.

Přitom jsou to zejména veřejnoprávní média, která by měla být pod přísnou kontrolou veřejnosti. Celé veřejnosti, ne jen několik elitářských rad. A proč by ta kontrola nemohla probíhat třeba zrovna přes ochotu platit koncesionářské poplatky? Kdejaký invalida musí obstát na trhu, jinak má smůlu a skončí v exekuci pod mostem, tak proč by zrovna Česká televize měla být chráněna před nutností obstát v konkurenci? Protože poskytuje veřejnou službu? Ale neměla by to tedy být v tom případě veřejnost, kdo rozhodne o tom, zda ji skutečně poskytuje a v dostatečné kvalitě?

Česká televize potřebuje kritiku jako prase drbání, tedy alespoň v případě, že se nehodlá spokojit s rolí tlampače režimní propagandy, který koncesionářské poplatky potřebuje především na nemravné bonusy pro svého ředitele, protože výroba kritického, vyváženého a pluralitního obsahu ji nezajímá a nikdo ji po ní ani nechce. Ale měl by chtít.

Pád Debalceva

Ač je pád Debalceva dozajista milníkem ve válce na Ukrajině, lze momentálně těžko odhadovat, kam to povede dál. Možná se povstalci pokusí využít výhody a získat zpět Slavjansk a Kramotorsk (což by podle mě byla politická chyba), možná se situace skutečně uklidní, začne platit příměří, bude se jednat a dojde k naplněno dohod z Minsku, možná se Kyjev pokusí přeskupit, dozbrojit a dobýt separatistické regiony zpět. Která varianta je pravděpodobnější a kolik dalších existuje si v tomto okamžiku netroufám odhadovat. Přesto si neodpustím několik spíše heslovitých poznámek:

Dobytí Debalceva je stále v intencích „Minsku 2“, porušením dohod by byl až další postup povstalců na Západ (k čemuž doufám nedojde, alespoň ne dříve, než bude zjevné, že jednání o autonomii zkrachovala, přičemž opět doufám, že se obě strany skutečně pokusí dohodnout, a ne že s nadšením ohlásí krach jednání po prvním sporu).
Debalcevo si Ukrajinci prohráli především sami svojí vlastní neschopností a výmluvy na ruskou pomoc na tomto fiasku nic nezmění.
Západní média důsledně ignorují veškeré indicie toho, že se ukrajinské jednotky (zejména soukromé nacigardy) ve městě dopouštěly válečných zločinů vůči civilnímu obyvatelstvu. Lhostejnost k osudu Rusů tuhle válku začala a lhostejnost k jejich osudu ji může udržet v chodu.
Na snímcích ustupujících jednotek nevypadají ukrajinští vojáci vůbec sklesle, naopak vypadají šťastně, že už to mají za sebou (nebo zbědovaně, ale zdá se, že tak zoufale nevybavené je do boje už poslali). Je otázka, nakolik je válečné nadšení Ukrajinců na takové úrovni, jak se to snaží kyjevská vláda prezentovat, nebo jak nám to prezentují naše média.
Kyjevská vláda zcela absurdně lže o počtu padlých v Debalcevu. Dvacet dva je prostě nepředstavitelně málo, už jenom ve světle zpráv samotných ukrajinských vojáků z místa. Tato notorická lhavost a neúcta k vlastním lidem je přesně to, proč straním povstalcům a proč považuji současné kyjevské panstvo za neštěstí pro Ukrajinu a Ukrajince.
Podle čerstvé zprávy požádal Porošenko o vyslání mírových jednotek EU. Upřímně řečeno, i když je to explicitní posun NATO na východ – a Porošenko to možná i jako výzvu k přímému angažmá NATO myslel – přesto mi to přijde jako poměrně dobré řešení, protože Ukrajinci si už prostě navzájem nevěří.

Chabá naděje na mír, který nikdo nechce

Reálné dopady dohod z Minsku z minulého týdne ani zdaleka neodpovídají mediálnímu pokrytí, jimž se jim dostalo, a nasazení, s jakým je politici vyjednávali. Bohužel se k tomu nedá říct nic víc, než: „To se dalo dalo čekat.“ Dalo se to čekat už podle toho, že pod minskými protokoly nebyl podepsán ani prezident Ukrajiny jakožto jedné ze stran, jíž se týkají, ani představitelé Německa, Francie a Ruska, kteří by je svojí autoritou mohli garantovat. Otázka je, nakolik politici v Minsku skutečně chtěli mír, když nebyli ochotni umazat se odpovědností za dohody, které vyjednali?

Pokračovat ve čtení „Chabá naděje na mír, který nikdo nechce“ →