Autor: Tribun

Čtenář, kritik, komentátor a kverulant v jedné osobě, z milosti boží a dopuštěním zdravého rozumu levičák, majitel realit.

Soumrak banánů svobody a demokracie


Z eseje Miroslava Balaštíka Banány přestaly být symbolem:

Zjednodušeně řečeno: hodnotou pro novou generaci není, že může volit, cestovat a svobodně mluvit; hodnotu definuje až to, koho volí, proč cestuje a co říká. (…) Hesla (…) jimiž se mladá generace občas ohání, a při nichž nám vstávají vlasy hrůzou na hlavě, ale nelze interpretovat ve významech odpovídajících naší zkušenosti. (…) Za čtvrt století zde zkrátka vyrostla generace, která nesdílí naši zkušenost a pro niž, obrazně řečeno, banán není symbolem ekonomické prosperity, demokracie a svobody, ale pouze ovocem.

Co je možné, není nutné


Jen poznámka na okraj kulminující debaty o svobodě slova, která propukla po vystřílení redakce jednoho drzého časopisu (oslavovaný šéfredaktor byl podle všeho komunista jak poleno a na pohřbu mu hráli Internacionálu, to jen tak na okraj, aby bylo vidět, že ani propagandisté to nemají vždy lehké): poměřovat svobodu slova možností posmívat a nemožností objektu se účinně bránit je sice možné, ale není to dvakrát vypovídající, zejména v situaci, kdy objekt té srandy není subjektem moci. Mnohem přesnější by bylo měřit v podmínkách Evropy svobodu slova možností smát se katolické církvi, židům, demokracii či kapitalismu a (ne)možností těchto hus se bránit. Ale k věci… omezovat svobodu slova jenom proto, aby nebyl uražen něčí jemnocit, pošlapány něčí bábovičky či dotčeno něčí tabu, je hloupé a nebezpečné. Svoboda slova by měla být co nejširší, klidně neomezená, ale sami mluvčí by si měli neuhlídat, aby nesklouzávali k jejím okrajům a neříkali něco, co druhé se druhých jenom dotýká, ale nic nového neříká. Říct by mělo být možné vše, ale ne vše je nutné vyslovit. A už vůbec není třeba to řvát.

Kde je Írán?


Kde je vlastně Írán? Kampak se nám ten čerchmant poděl? Nemyslím na mapě, tam je pořád tam, kde je už tisíce let od dob Persie, myslím v médiích. Určitě si pamatujete, není to přece tak dlouho, co byl Írán jako strašlivý přízrak v médiích snad každý den, každý den nám líčili, jak se na nás ta krvelačná bestie hodlá vrhnout a jak Írán vyhrožuje, že nás zničí, Izrael dvakrát denně, USA třikrát do týdne a nás ostatní alespoň jednou za měsíc, k čemuž mu měli dopomoci jakési superrakety, který už už startovali a jestli nebude válka proti Zlu (rozuměj Íránu), nebo alespoň radar v Brdech, tak i odstartují. Válka není, radar není, nejsou ani ty rakety a není ani ten Írán. Zmizel, jako kdyby nikdy ani neexistoval, občas se někde mihne, ale už to není ten monstrózní nepřítel, se kterým se musíme co nejdříve pustit do krutého a krvavého křížku. Proč ta změna, co se stalo? Změnila se realita, nebo zadání pro média?

Tohle násilí, tahle svoboda


V novinách na úvodní straně samozřejmě komentář k teroristickému útoku ve Francii, ve kterém mi zrak sám od sebe padl – nebo si ho snad přitáhla? – na větu: „Ale také sjednotit většinu civilizovaného svět v odporu k násilí a obraně svobody slova.“ Civilizovaný svět, to nemůže být nikdo jiný, než my, takhle mi sami sebe přece vidíme, ale jakému násilí že to chceme odporovat? My, kteří jsme dali světu dvě světové války a koncentrační tábory, my, kteří považujeme mučení za přiměřený a efektivní způsob vyšetřování, my, kteří jsme vedli války v Iráku a Afghánistánu a bombardovali Libyi, my, kteří institucionalizované ekonomické násilí považujeme za nepřekonatelný vrchol civilizace, my, kteří diktujeme, intervenujeme, sankcionujeme a kolonizujeme? Ale vždyť je to jasné: chceme odporovat tomu násilí, kterého se někdo dopustí na nás. Z toho je také jasné, proč se má sjednotit většina civilizovaného světa, a ne celý: ten, proti komu chceme násilí použít my, musí zůstat venku.

Příjem práci neodměňuje, ale umožňuje


Výtah z rozhovoru s Götze Wolfgangem Wernerem, zakladatelem drogistického řetězce DM, na téma nepodmíněný základní příjem, jinak též všeobecný základní příjem či občanská renta. Jak se ukazuje, naším největším nepřítelem při řešení společenských problémů není ekonomicky fundament, ale naše zabedněnost, neschopnost myšlenku opustit a lpění na na současných selhávajících paradigmatech.

Pokračovat ve čtení „Příjem práci neodměňuje, ale umožňuje“ →

Žili, byli, písně pěli, s rýmama to neuměli


Snad géniové zodiakální, snad osmapadesátá vyšší inteligence spikli se proti mě, že aniž bych po tom toužil, už jsem třikrát viděl novou českou pohádku Tři bratři (2014). Sice ani jednou pořádně, ale dohromady to nějakých 80% dá a já pevně doufám, že těch zbývajících 20% už neuvidím. Mějte si mě za cynika, ale mě takhle sluníčková slátanina za srdce nechytla.

Pokračovat ve čtení „Žili, byli, písně pěli, s rýmama to neuměli“ →

Nechceš Rusa – nemáš Rusa


Podnikatelé v cestovním ruchu si stýskají, že letos přijelo na pravoslavné Vánoce do Čech málo ruských turistů, kteří jinak zachraňovali hotelům bilance. Jistě v tom hrají svoji roli i finanční potíže, do kterých se Rusko v poslední době propadlo a které rodící se ruskou střední sílu, citelně zasáhly, ale ruku na srdce, myslíte si, že i kdyby to měli, že by sem Rusové přijeli? Myslíte, že jsou Rusové celí žhaví jezdit na návštěvu k někomu, kdo se na ně dívá s patra, má pro ně jen nadávky a slova pohrdání? Vy byste snad dávali vydělat někomu, kdo vás chce mít za nepřítele a chce vás vidět na kolenou? Tak proč čekáte, že to budou dělat Rusové, že se budou chovat, jako kdyby žádné vyvolávání duchů Studené války a jejich zběsilé přihřívání z naší strany nebylo? Vzhledem k tomu, jak se k Rusům v poslední době chováme, budeme nakonec rádi, když k nám na „dovolenou“ žádní nepřijedou.

Mlčenlivost chrání nás


Při svém brouzdání po úřední desce pražského magistrátu jsem objevil další perličku – dokument SMHMP 1074957_2012.pdf. Magistrát v něm jakémusi panu Lukešovi sděluje, že jeho žádosti z roku 2012 o „sdělení výše platu a výše odměn jednotlivých vedoucí odborů a ředitele Magistrátu hlavního města Prahy a dále pak o sdělení důvodů jednotlivých odměn v uplynulých dvou letech,“ podanou podle zákona o svobodném  přístupu k informacím, definitivně nevyhoví a na 13 stranách hutné úředničiny vysvětluje, proč nechce a nemůže daňovému poplatníkovi říct, jak jsou jeho daně využívány.

Pokračovat ve čtení „Mlčenlivost chrání nás“ →

Louskáček


Louskáček patří k baletní klasice a je stálicí světového baletního repertoáru, nepochybně i díky hudbě geniálního Rusa Petra Iljiče Čajkovského (byl jsem překvapen, kolik známých melodií je právě z Louskáčka). Já jsem viděl představení v pražském Národním divadle, které mělo premiéru již v roce 2004, ale letos posledního ledna jej čeká derniéra, takže mnoho příležitostí k jeho shlédnutí již není, radím proto spěchejte, zejména hledáte-li něco, na byste byste mohli vzít děti.

Pokračovat ve čtení „Louskáček“ →