Význam zrušení South Streamu

Výtečná a neortodoxní analýza Alexandera Mercourise o významu zrušení South Streamu přeložená a zveřejněná Zvědavcem, kterou jsem sprostě ukradl a níže uvádím pro případ, že by se na Zvědavci stala nedostupnou.

Pokračovat ve čtení „Význam zrušení South Streamu“ →

Kolektivní trest

Kolektivní vina je krutý a nespravedlivý koncept, nad který jsme se my Evropané dávno povznesli a mimo jiné i proto jsme morálně a civilizačně nadřazeni těm, kteří něco tak barbarského stále akceptují. V právním řádu moderní liberálně-demokratické společnosti nemá něco takového zkrátka místo. Je to od nás takové roztomilé gesto, které si můžeme dovolit, protože máme něco lepšího, než je kolektivní vina – kolektivní trest. A aby jeho podobnost s kolektivní vinou nebila na první pohled tak do očí, tak mu říkáme sankce.

Pokračovat ve čtení „Kolektivní trest“ →

Počátek

Proniknout ve snu do cizího snu a tam pak ukrást spáčovy myšlenky, nebo mu tam naopak nějaké vložit, a to dokonce jako koordinovaně a řízeně snící organizovaná skupina – tak o tom je americký film Počátek (2010), svého času kinohit, který se mi konečně podařilo shlédnout s obligátním mnohaletým zpožděním. Dlužno dodat, že k mé velké radosti, protože Počátek je opravdu dobrý film, a to jak po řemeslné stránce (kamera, narace), tak i po stránce toho, co tvůrci možná ani nezamýšleli, ale co si v něm divák může najít a uspokojit tak svoji potřebu nahlížení.

Pokračovat ve čtení „Počátek“ →

Svědek umírajícího státu

Pokud platí, že státy se udržují těmi ideály, na nichž vnikly, pak je pozapomenutá lipanská mohyla němým svědkem skomírající České republiky. Opuštěný a snad i nepohodlný svědek úsilí o vlastní stát, který je dnes mementem toho, jak jsme se ideálům, z nichž moderní česká státnost vyrůstala, vzdálili. Ty tam jsou tisícihlavé tábory lidu na místě jedné z našich „slavných proher“, dnes k lipanské mohyle zabloudí jen místní pejskaři, pár chlapíků s draky, kteří určitě nepřišli kvůli kvůli historii, ale spíše kvůli větru, a jinak nikdo, kdo by vypadal, že ho zajímá samo místo, kde se psaly dějiny. Psaly se zde totiž jiné dějiny, než které se dnes učíme, dějiny, ve kterých bylo husitství slavnou epizodou českých a porážka v bitvě u Lipan (1434) tragédií, z níž se český lid vzpamatovával po staletí. Dnes se ale pomalu ze slávy stává ostuda a z husitů banda zdivočelých „teroristů“, kteří bourali přirozený řád světa a nerespektovali ani církev, ani panstvo. Pokračovat ve čtení „Svědek umírajícího státu“ →

Extrémista, terorista, jehovista, komunista

Jestli je mezi českými politiky nějaký opravdový exot, tak to není Karel Schwarzenberg, ale Matěj Stropnický, jak může vidět každý, kdo si přečte tento rozhovor s náměstkem pražské primátorky. Matěj Stropnický nehraje jen za jiný tým, on hraje vlastní hru podle vlastních pravidel a pro mainstream bude tak cizí a nepochopitelný, že se ho buď pokusí z politiky vyštvat, nebo ho bude naprosto ignorovat. Matěj Stropnický totiž nejenom že za suveréna ve městě nepovažuje developery, ale obec, on říká i takovéhle věci:

[Zeptala jsem se záměrně, neboť o vás je známo, že nemáte auto.]
Ale já nechodím jen pěšky, pochopitelně se přepravuji veřejnou dopravou a na celostátní úrovni železnicí. A to už je zelené téma.

[Jste zkrátka vzorový zelený. Nevlastníte vůz, bydlíte v podnájmu, nemáte cenné papíry. Někoho možná napadne, že když jste tak nemajetný, jdete si do velké politiky přivydělat.]

Jasně. Ta otázka se nabízí. (…) Mě majetek obtěžuje a zdržuje. Snažím se ho ze svého života eliminovat, jak to jen jde. Tady vidíte můj telefon (ukazuje starou Nokii), navíc jsem dost antitechnický typ. V dubnu se mi rozbil domácí počítač, uběhl květen, červen, trochu mi chyběl, ale pomalu přestal, a tak jsem si nový nekoupil. Nemám spotřebiče ani sporák. (…) Jediné, co mám doma, je velká knihovna. Nevím, proč bych měl chtít zbohatnout. Peníze a majetek mě nelákají, protože mi nic nového neumožňují, naopak berou čas.

Pro systém není nejnebezpečnější ten, kdo ho chce svrhnout, ale ten, nad kým nemá systém žádnou moc. A Matěj Stropnický se zdá být právě takovým mužem mimo, na kterého systém nemá páky, protože mu jako úplatek nabízí něco, o co Stropnický ze své podstaty neumí. A systém je tak zahleděný do sebe, že ničím jiným než majetkem korumpovat nedokáže. Tohle bude – doufejme! – ještě zajímavé.

Přeřvat pravdu

Na první pohled to skoro to vypadá, že tématem číslo jedna, které plní zprávy i komentáře, je dnes ukrajinská krize. Ale ač by tomu tak být mělo, protože máloco je důležitější, než občanská válka za humny, tak ve skutečnosti se o Ukrajině mluví velice málo a místo toho se mluví – o Rusku: hrozí se Ruskem, straší se Ruskem, Rusko se posuzuje, Rusko se odsuzuje, proti Rusku se pod záminkou ukrajinské krize vede systematická kampaň. A proč? Možná právě proto, aby se nemuselo mluvit o Ukrajině, o démonech probuzených rámusem Majdanu, o angažmá Západu a o jeho zájmech.

Pokračovat ve čtení „Přeřvat pravdu“ →

Žádná přirozená práva neexistují

Diskusemi tu opět obchází strašidlo přirozených práv. Ale jako neexistují strašidla, neexistují ani přirozená práva. Protože co je člověku přirozené? To, s čím se narodí, co mu je vlastní, již tím, že je, i kdyby měl být jediným člověkem na světe, a co je zároveň společné všem lidem. Přirozený je strach, hlad, spánek, radost, zvídavost, ale ne práva – práva jsou produktem právního řádu a ten je zase produktem civilizace. Hovořit o právech má smysl pouze v případě lidí civilizovaných, a i pak se jejich práva liší podle povahy civilizace a jejích institucí. Na právech není nic přirozeného, práva jsou produktem lidské vůle a intelektu.

To samozřejmě neznamená, že práva označovaná jako přirozená jsou špatná a že si nezaslouží ochranu, ale ani sociální, ani občanská, ba dokonce ani lidská práva nejsou přirozená a tedy na člověka nezávislá. Jako o přirozených o nich hovoří pouze ten, kdo se chce rafinovaně zbavit povinnosti existenci těchto práv argumentačně obhajovat, jako o přirozených o nich hovoří ten, kdo chce svoje pojetí práva bez diskuse a argumentace vnutit ostatním, protože je-li právo přirozené, pak je zároveň univerzální.

O právech nelze uvažovat jako absolutních, definitivních a na lidech nezávislých, práva je vždy třeba formulovat, obhajovat, prosazovat a revidovat v kontextu konkrétní situace konkrétní společnosti a jejích potřeb. Čím širší shoda, tím lépe, ale nikdo nemůže svoje pojetí práva označit za přirozené a tedy závazné pro všechny ostatní.

Jak to vidí Rusové, aneb co vám ve škole neřeknou a v televizi neukážou

A když řeknou a ukážou, tak vám budou tvrdit, že tak to je správné, že tak to má být, že kolonialismus je forma osvěty a humanitární katastrofa kolaterálním nákladem boje proti komunismu.

P.S. Není vám to místy až nepříjemně povědomé? Co se ekonomické transformace týče, mohlo by se Rusko klidně zaměnit za Česko, my jsme měli jen to štěstí, že na nás Západ neměl takovou pifku a nechtěl nás mocí mermo i ponížit a zastrašit.

P.P.S. Je to stejný dokument, který již zveřejnila např. Outsider Media, já jsem ovšem udělal ten extra krok navíc, že jsem si ho stáhl a uložil, takže když z Youtube náhodou zmizí, tak stačí říct a já ho tam vrátím.

Slušnost světí prostředky

Jsou to samí slušní lidé. Jsou slušní, protože nevolí komunisty, jsou slušní, protože nevolí Zemana, jsou slušní, protože volí Schwarzenberga, jsou slušní, protože ctí kult Václava Havla, jsou slušní, protože milují USA, jsou slušní, protože si oškliví Rusko, jsou slušní, protože… protože to (ne)dělají oni. A protože jsou slušní, tak vše, co činí, je také slušné, protože oni jednají ve jménu slušnosti, protože oni jsou slušnost. Neznají stud, neznají míru, znají jen slušnost a povinnost vůči svojí slušnosti. To oni určují, kdo patří do slušné společnosti, a kdo z ní zaslouží vyobcovat o omezit na lidských a občanských právech, aby nemohl svojí neslušností kazit jejich slušnost. Jsou to kataři, puritáni, adamité, jsou všechno možné, jen ne demokraté. Logicky, protože slušnost není věc shody a názoru, slušnost je jen jedna, o slušnosti se nehlasuje, slušnost se vynucuje. Jenže od slušnosti je to už jen kousek k poslušnosti.

Suveréénitáá

Komunisté se jezdili do Moskvy učit, demokraté si jezdí do Washingtonu pro instrukce a na kobereček. Jestli přišel někdy čas se stydět za českého politika, tak nebylo kvůli pár obhroublým výrazům prezidenta Zemana, ani kvůli jeho konstruktivnímu a nekonfrontačnímu přístupu k Rusku, ale včera kvůli servilitě premiéra Sobotky hraničící se zbabělostí, který se neohradil proti vměšování se amerických představitelů do vnitřních záležitostí ČR a nezastal se svého prezidenta před neomaleným kádrováním jakéhosi amerického senátora (Senátor McCain se opřel do Zemana kvůli jeho sympatiím k Rusku), ale naopak ve zjevné snaze zalíbit se svým americkým protějškům (nebo by snad bylo na místě napsat pánům?) vypeskoval náměstka ministra zahraničí za to, že nedělá politiku podle požadavků USA (Vláda se hlásí k Havlovu odkazu a náměstek Drulák to musí respektovat). Samozřejmě, že lze s USA spolupracovat a vyhovět jim, když o to požádají, ale aby USA údajně suverénní Česko takto úkolovaly a český premiér ve Washingtonu v uctivém předklonu úslužně žmoulal čepici a dělal americké administrativě poslíčka, to je trochu moc. Ale snad teď alespoň Češi lépe pochopí, jak to s tou naší svobodou a suverenitou vlastně je. Jestliže pod Moskvou byla naše suverenita omezená, alespoň se poctivě přiznávalo, jak to s ní vlastně je. Pod Washingtonem je naše suverenita pro změnu sdílená, což evidentně znamená tolik, že nám USA na revanš za to, že jsme jim dovolili si část naší suverenity vzít, dovolují jim sloužit. Přiznejme si poctivě, že rozdíl mezi Moskvou a Washingtonem je pouze kosmetický.