Slabé argumenty proti EET


Předesílám, že EET vůbec nepovažuji za nejlepší možné a jediné řešení problému daňových úniků při platbách v hotovosti, stejně tak ho ale na druhé straně za nástroj ďáblův a konec svobody a demokracie. Nepochybuji ovšem o tom, že určitě někde existují dobré a silné argumenty proti, nejsou to ale podle mě ty, kterých jsou plné internety.

Pokračovat ve čtení „Slabé argumenty proti EET“

Revoluce je mrtva, ať žije revoluce


Stalo se, co stát se muselo – zemřel Fidel Castro. I když už dávno byl jen ikona bez reálné moci, jeho smrt je symbolický mezník, protože s ním zemřela komunistická revoluce. Hlupáci všech zemí to vycítili a spojili se, otevřeli stavidla nenávisti a začali jeho smrt oslavovat, jako kdyby se toho starého a nemocného muže báli a troufli si až teď, když je mrtev. Snad si myslí, že konečně nastal konec dějin, ale budou zklamáni, dějiny nekončí, skončila jen jedna jejich etapa, etapa komunistické revoluce. Čas hrdinů, kteří se postavili bezohledné nenávist kapitálu a zvítězili, minul. Minul čas revolucionářů, kteří velmi dobře věděli, proč a za co bojují, protože příliš dobře poznali realitu „svobody“ a „demokracie“ banánových republik. Jenže zkušenost je nesdělitelná a tak jejich boj dnes ztrácí lesk i smysl. To není prohra, to je velké vítězství. Lidé jako Castro změnili svět k lepšímu a to dobré mají nyní k dispozici i ti – a možná především ti – kteří mu nejvíce spílají. Ale jak už jsem psal, jsou to hlupáci, kteří bojují minulou válku. I je smete revoluce, která tak otřásla jistotami jejich duchovních otců, jenom to už nebude revoluce proletářská. Starý Castro zemřel, ale možná se už narodil nový. A jestli ne, tak se narodí, protože kapitál je nepoučitelný a stvoří nové Castry a Guevary, tak jako stvořil ty staré. Ti noví už ale budou znát internet, budou doma v globalizovaném světě  a budou o to nebezpečnější. Kontrarevoluce může slavit, ale nemůže si oddechnout, protože lidé budou pořád toužit po rovnosti, volnosti a bratrství. Castro je mrtev, ať žije Castro.

Zvůle projevu


Nejnovější pozdvižení na vsi vyvolal návrh skupiny poslanců na zavedení (chcete-li obnovení) trestného činu Hanobení prezidenta republiky. Hned se zvedla vlna nevole,  že by to bylo brutální omezení slova a projevu a masy aktivizovaných „pražských kavárníků“ začaly jako výraz občanské neposlušnosti na a důkaz toho, že si svobodu projevu vzít nenechají, prezidentovi hromadně spílat slovy nehledanými, takže bylo během pár hodin na sociálních sítích namrdáno, nakremlováno a načůrákováno víc, než v pajzlu IV. cenové skupiny za týden. Osobně si nejsem ani zdaleka jistý, že takový paragraf potřebujeme. že by nešly použít paragrafy již existující, čím si ale jistý jsem, že hulvátství není totéž, co svoboda projevu.

Proboha, co je tohle za lidi, že pro pocit svobody potřebují někomu sprostě nadávat? Jistě, i já občas kleji, že by se u toho i pohanský dlaždič červenal, ale nikdy si u toho nepřipadám svobodný, ba právě naopak, uvědomuji si, jak jsem spoutaný bezmocí a emocemi. Kdyby si ti bojovníci za záchranu svobody slova ten poslanecký návrh přečetli, tak by zjistili, že se tam nikde nepíše nic o tom, že by se prezident nesměl kritizovat, karikovat, parodovat, ba dokonce zesměšňovat, jen že se nesmí hanobit a rušit výkon jeho pravomoci, což chápu tak, že si z něj nesmíte dělat srandu při kladení věnců u hrobu neznámého vojína. Tedy zákaz něčeho, co slušní a vzdělaní lidé, za které se ti panikáři sami tak rádi prohlašují, nedělají.

Svoboda projevu je svobodou právě proto, že je omezená svobodou a důstojností druhého. Bez takového omezení nejde o svobodu, ale o zvůli. Ta masivní vlna volání po obraně svobody projevu není ve skutečnosti ničím jiným, než voláním po zachování zvůle projevu. Svoboda projevu ohrožena není, jen pseudosvoboda hrubé neslušnosti.

Vítěz chce psát dějiny


Petra Zídka sice celkem respektuji (je to jediný příčetný antikomunista, kterého znám), ale ani on se nezapře, jako když chytil rapl v Hodoníně, kde spatřil pomník „Na paměť prosincové stávky 1920.“ Popravdě, zrovna v tom Hodoníně to bylo spíš ozbrojené povstání, než stávka jako ve ve zbytku republiky, ale to ví on jako historik, z pomníku to nikdo nevyčte. Jenže Zídkovi zřejmě vadí připomínka neposlušnosti dělníků jako taková, a tak navrhuje: „Ale proč si máme tuto optiku nechat vnucovat po půlstoletí my? Pokud si někdo chce důstojně připomínat události prosince 1920, měl by tak činit u pomníku tehdejších četníků , kteří nasazovali životy při potlačování zfanatizované lůzy.“ Tak nějak podobně by asi reagoval římský patricij, kdyby na svých cestách po říši narazil na pomník Spartakova povstání. Jakákoliv připomínka toho, že kdysi dělníci viděli důvod stavět se na odpor a že to dokázali (Zídkovou optikou měli tu drzost) je dnes nežádoucí, stejně jako připomínka toho, že buržoazní republika není a nebyla samozřejmá, ale musela být vybojována silou. Optika, která vidí boje poraženého proletariátu jako milník na cestě pokroku má být nahrazena optikou, která vidí rebelující dělníky jako zfanatizovanou lůzu. Pomník dělníkům prý „legitimizuje násilí jako prostředek řešení politického konfliktu“. A pomník četníkům, kteří proti nim zasáhli, by násilí nelegitimoval? V Hodoníně se to podle všeho obešlo bez obětí, ale v Trenčíně o čtyři roky později již ne. Stavěl by snad Zídek pomníky i trenčínským četníkům? Nebo těm z Duchcova? Trochu se obávám se, že ano, protože Zídek umí rozlišovat. A chce to učit i všechny ostatní. Jenže pokud chce Zídek odmítat násilí jako prostředek politického boje, měl by začít násilím politickým, ekonomickým a sociálním.

1968: Spřízněni volbou


Díky Janice jsem shlédl dokument Spřízněni volbou z roku 1968 o období mezi abdikací Novotného a volbou gen. Svobody prezidentem ČSSR. Je to dlouhé, až zdlouhavé (1 h 23 min),  místy vyloženě rozvleklé, ale pro pochopení Pražského jara velmi cenné, protože autoři nic nekomentují, nic nevysvětlují, jen zaznamenávají („chytají“) a ukazují.

Pokračovat ve čtení „1968: Spřízněni volbou“

Teroristou snadno a rychle


O kauze Fénix jste už asi slyšeli všichni. Nejde v ní o nic menšího, než o obžalobu levicových aktivistů z terorismu. Nechme teď stranou, že se s největší pravděpodobností jedná o pseudokauzu vykonstruovanou (zřejmě na politickou objednávku) policejními agenty-provokatéry a uvažujme, že obžalovaní útok na vojenský vlak (zřejmě myšleno vlak s vojenským materiálem, protože vojenské vlaky u nás jezdili naposledy snad za Pražského povstání) skutečně plánovali a dokonce provedli.

Pokračovat ve čtení „Teroristou snadno a rychle“

Co nedělat


Tak máme za sebou další masakr klasifikovatelný jako teroristický útok, opět ve Francii. Zbraní byl tentokráte obyčejný náklaďák, jak ovšem někdo někde trefně poznamenal, nezabíjejí zbraně, ale odhodlání. Otázka, která se přímo vnucuje, je logická: „Co dělat, aby se to příště neopakovalo?“ Odpověď je úplně jednoduchá a úplně k ničemu: „Těžko říct.“ Nevíme, co dělat, zato můžeme celkem spolehlivě říct, co nedělat:

Pokračovat ve čtení „Co nedělat“