Britská invaze do Iráku byla neoprávněná, uzavřela Chilcotova komise. No a co? Chilcotova zpráva o Iráku připomíná i životní selhání Václava Havla. No a co? Válka v Iráku nebyla selháním ani chybou, ale zločinem. No a co? No bóže, tak pomřelo pár set tisíc lidí, milióny trpí nebo jsou na útěku a několik států je totálně rozvráceno. No a co? Tohle je naše dílo, přece si nebudeme srát do vlastního hnízda.
Inspirováni jednoznačným výsledkem britského referenda o vystoupení z EU (4% jsou víc, než úrok v bance) a následným pronikavým zlepšeném všech ekonomických a sociálních ukazatelů v Británii, rozhodli se Svobodní (krycí jméno Petra Macha) nabídnou Čechům czexit:
Již zítra budou Britové hlasovat v referendu o vystoupení z EU, neboli o takzvaném Brexitu. A nadržení nacionalisté z celé Evropy už podle vzoru Brexitu tvoří značky pro svůj vlastní exit, jako třeba Czexit (známý Grexit je přeci jenom něco jiného, tam chtěli Řeky vyštípat ostatní). Jenže spíš než o jednotlivých národních exitech by bylo na místo hovořit o Euxitusu – umírání EU. Už jenom proto, že i kdyby k Brexitu nakonec nedošlo, Euxitus je už zřejmě nevratný.
Obrázky musí být, to je mantra veškerého zpravodajství a toho mainstreamového (čti bulvárního) především. Takže když obrázky nejsou, tak se vypůjčí z archivu nebo z fotobanky a napíše se k nim „ilustrační fotografie“ nebo „ilustrační záběry“, aby byl editor z obliga; stejně to štve jen menšinu těch, co si přečtou i text a pak se nestačí divit, jak se ti dva neshodnou. Je to lež? A je lež, když si televize potřebné záběry zinscenuje?
Za bezradného přihlížení pozůstalých horníků a státních úředníků pomalu dodýchává OKD, kdysi pyšné průmyslové srdce republiky a jeden ze symbolů specificky české formy kulturní revoluce zvané privatizace.
Hitlerovi muži, Hitlerovy ženy, Hitlerovy zbraně, Hitlerovi generálové, Hitler sem a Hitler tam, Hitler kam se podíváš. Hitler táhne, Hitler fascinuje, Hitler je ale zároveň ztělesněním zla, synonymem nacismu a Druhé světové války, archilotr, masový vrah, válečný zločinec a strůjce holokaustu. Řekne se Hitler a tohle všechno se nám hned vybaví. Jenže on to nebyl Hitler, kdo vypálil Lidice a Oradour-sur-Glane, nebyl to Hitler, kdo obléhal Leningrad, nebyl to Hitler, kdo pálil širou Rus, nebyl to Hitler, kdo provozoval koncentrační tábory… nic z toho by se nestalo, nebýt tisíců Hitlerových stoupenců. Řada z nich pojmenovaná, řada z nich potrestaná, ale naprostá většina bezejmenná a zapomenutá, jako kdyby nikdy nebyli. Ve skutečnosti to ale byli právě oni, kdo v Hitlerově jméně a Hitlerem inspirován konal, kdo to všechno spáchal a kdo nese skutečnou odpovědnost, ne ten neduživý histrión, jehož jméno se stalo synonymem zla o němž se mluví tak často a hodně, až se zapomíná na ty, kteří to vše reálně spáchali. Menší část s vlastní iniciativy, větší poslušně, se svědomím ochromeným slušností, poslušností a povinností. Druhý Hitler už nepřijde, ale slušní lidé s vědomím povinnosti vůči národu jsou zde stále.
Ustálené rčení sice zní: „Kde je zakopán pes,“ ale protože bude řeč o armádě a o vojácích, připadá mi lev výstižnější psa. Už jenom proto, že je dražší. Ten lev je zakopán v myšlení lidí, kteří stavějí bezpečnost do protikladu se sociální (sic!) prosperitou a za primární smysl existence státu pokládají zbrojení a přípravu na válku. Velmi dobře je to vidět na tom, co napsal renomovaný publicista věnující se armádě František Šulc:
Toto dilema každého stát se nazývá „zbraně versus máslo“, společenská poptávka určuje, na co bude kladen větší důraz – zda na primární úkol státu. tedy zajištění bezpečnosti, či na sekundární, jako jsou sociální věci, zdravotnictví, ekologie.
Zdravotnictví, sociální zabezpečení, zdravé životní prostředí – a zřejmě i školství, na které pan Šulc zapomněl zřejmě jenom omylem – stojí pro některé lidi v opozici k bezpečnosti, ačkoliv ve skutečnosti jsou její nezbytnou podmínkou. Toto dilema je ale falešné, protože bezpečnost neodvisí od šance na vítězství, ale od šance na mír. A ta je tím vyšší, čím vyšší je sociální prosperita společnosti. Hladové a nevzdělané lidi je jistě snazší navléct do uniforem a nahnat na bitevní pole, aby se následným konfliktem prokázala nezbytnost a prospěšnost zbrojení a definování nepřítele. A nějaký nepřítel definován být musí – a není-li. musí být zkonstruován – protože jinak zvyšování výdajů na zbrojení a omezování investic do sociální prosperity nedává smysl a nelze zdůvodnit.
V myšlení lidí typu Šulce není smyslem státu zajišťovat mír, ale válku, viz následující formulace:
Proto i příprava na válku (korektněji na obranu státu) je věcí veskrze politickou.
Kdo myslí válku, vymyslí – válku.
Já jsem včera na ten španělský historický film Agora o pozdně antické filozofce (sic!) Hypatii neměl koukat, teď ho nemůžu dostat z hlavy. Ta tupost, omezenost a agresivita raných křesťanů, jejich nenávist, bigotnost, fanatismus, všechno to, k čemu my se teď hlásíme a co nám má sloužit jako záštita proti údajně agresivnímu islámu, mi bude ještě dlouho strašit v hlavně. Protože tihle magoři, tahle tupá a agresivní hovada, to byli autentičtí nereformovaní křesťané, kteří si s takovým Islámským státem v ničem nezadají. Po humanismu, odpuštění, milosrdenství nikde ani stopy. Tak v čem má být křesťanství jiné, dokonce snad lepší, než islám? V tom, že se k němu hlásíme, že je, na rozdíl od islámu, naše? To nestačí. Možná, že křesťanství nemá jen jednu tvář, ale má-li jich více, pak jedna z nich je určitě tvář totalitního indolentního kultu, který si neváží nikoho a ničeho a ze všeho nejméně rozumu a člověka. Brr… Ach ovšem, já vím, že to je jen film, jenže ten film je v souladu s historickými knihami i křesťanskými legendami, jen to, co je v knihách odbyto jedním odstavcem, je zde rozvinuto, a co je v legendách oslavováno, je zde ukázáno syrové a bez příkras. Jediná naděje na život v míru spočívá v – a v tomhle má Lopatnikov zatracenou pravdu – zřeknutí se náboženství. Všech náboženství. Ale nestačí je jen pasivně ignorovat, je nutné proti nim aktivně bojovat. My Češi bychom mohli začít tím, že si nenecháme místo našeho laxního pseudoateismu vnutit laxní pseudokřesťanství, protože s laxností i povrchností může být jednoho dne konec a my se změníme ve vraždící monstra pyšná na svoji křesťanskou slušnost – vrátíme se ke kořenům.
I když se pořád najde dost těch, na které nepodmíněný základní příjem působí jako červený hadr na býka, podobně jako ještě nedávno sňatky homosexuálů, před tím volební právo žen a ještě před tím zrušení nevolnictví, skutečnost je taková, že se o něm v poslední době nejenom více hovoří, ale začíná se s ním i experimentovat (Finsko, Nizozemí, Švýcarsko, Ghana, Indie). Na první pohled paradoxně s ním koketují i „kybernetičtí libertariáni“ z amerického Silicon Valley, což se odráží v jisté nedůvěře, zda jde skutečně o koncept přijatelný pro levici (byť ho mnozí, zejména jeho kritici, považují div ne za esenci komunismu), když se těší vážnému zájmu kapitalistů non plus ultra.
V poslední době se objevila dvě aktivizační témata, která hýbou českou společností: uprchlická krize a inkluzivní vzdělávání. Není to náhoda, že jsou to právě tato dvě, protože obě mají něco společného: víru v segregaci, přesvědčení, že černoch patří do džungle, muslim do pouště, cikán do kriminálu, bezdomovec pod most a handicapovaný do ústavu, zkrátka že zdravé a silné nemá být kontaminováno a konfrontováno nemocným a slabým. Tedy v případě školství, že děti s různými dysfunkcemi a mentálním poruchami nepatří do běžné třídy, což je nejčastěji zdůvodňováno tím, že za prvé budou zdravé děti zdržovat a za druhé se jim budou zdravé děti smát.
Pokračovat ve čtení „Spor o inkluzi se sporem o smysl školství“
Tribun 